Jestli tu Cave nedaj, tak se seberu a jdu! (Mumford and Sons)

Klidná a rozvážná hudba, pevný, folkově laděný hlas s touhou přesvědčit a pak mandolína rozdivočená, jako by se snažila urvat ze řetězu – asi taková je hudba Londýňanů Mumford and Sons, o které jsme všichni slyšeli, ale ještě jsme neměli možnost užít si ji naživo. Není tedy divu, že při první příležitosti chtěl indiefolkový kvartet omrknout kdekdo. Koncert v rámci turné k druhé desce Babel se podařilo v mžiku vyprodat a musel být z Lucerna Music Baru přesunut do velkého sálu Lucerny, který byl vzápětí vyprodán taky. Pod pódiem jsme pak slyšeli spoustu němčiny, angličtiny a španělštiny, sem tam slovenštinu a jednou dokonce i finštinu; čeština ale moc nefrčela.

Odhodláni najít si cestičku až dopředu narazilo na hustotu natěšeného davu a my zůstali trčet někde uprostřed. Narváno bylo důkladně a hned při první písničce Babel začal dav energicky poskakovat. Vzduch ztěžkl a zůstal stát a čekal, co na to mandolína. Frontman Marcus Mumford neotálel a dokonalou souhrou hlasu a rozverné mandolíny rozburácel celý sál. Následovala nejposlouchanější skladba z desky I Will Wait, která nádherně podtrhuje charakteristický alternativně folk-country výraz celé kapely a zároveň bezostyšně nabízí trochu obskurní, ale nepochybně popový a líbivý nádech jejich hudby. Řeknete si, že tohle country má tak daleko k mainstreamu jako velikonoční zajíc k punku, ale když se zaposloucháte a zjistíte, že rozněžněle sníte a podupáváte podpatkem, říkáte si, že by to mohlo zaujmout kdekoho.

A tak zatímco Marcus se opíral do slov „I will wait for you!“, my všichni jsme čekali. Čekali jsme na staré lásky a na něj a jeho „syny“, zvědaví, co bude dál. Bylo však celkem jedno, co přišlo – obecenstvo s Mumfordama spolehlivě odzpívalo každý song. Nadšení bylo až k nevíře, chvíli po začátku před náma zkolaboval mladý muž. Všichni se kolem něj seběhli, křísili ho a hystericky křičeli, ať někdo zavolá záchranku. Chlápek se však po chvíli zvedl a usmíval se, jakoby nic. Vzápětí omdlel znova, tak ho odtáhli z placu. Co na to babička postávající na prvním balkónku, která celý koncert propařila?

Možná to bylo to moje osobní odhodlání s hudbu splynout, které chybělo, ale já jsem postrádala drive, který si kapela přinese s sebou jako plamínky v očích a vás to od prvního tónu tak rozžehne, že máte chuť plápolat při každé další písničce, třeba celou noc nebo i dvě. Jediné, co mě na koncertu trochu zklamalo, bylo vlastně to, co Mumfordy dělá Mumfordama – jejich hudba je povětšinou klidná, harmonická a vyrovnaně si jde za svým. Z pódia se pak pochopitelně nešíří taková hravá a dravá zábava.

Jestli ovšem Mumford & Sons jednu ukázkově hravou a dravou píseň mají, pak je to The Cave. Cave však nikde. Nechali si ji do přídavku? „Jestli tu Cave teď nedaj jako přídavek, tak se seberu a odejdu!“ Dali ji jako druhý přídavek na úplném konci. Poctivě jsme to odskákali a odeřvali od začátku do konce a po posledním tónu už jsme se nedožadovali další ani jediným tlesknutím. S úsměvy a pocitem zadostiučinění jsme se pomalu trousili davem ven.