Jiná opera, jiné zvuky: Ostravské dny 2019

„Večer v opeře“? Název závěrečného koncertu Ostravských dnů působil poněkud poťouchle. Namísto tradičního honosného prostředí totiž probíhal v Trojhalí Karolina, nově rekonstruovaném prostoru ze začátku 20. století, který byl původně součástí koksovny (originálně umístěné uprostřed města a používané až do roku 1986). Primární je tu kontrast červených cihel a železných konstrukcí s moderním betonem, elegancí a prostorností Trojhalí ještě překonává třeba krakovské železniční muzeum, které využívají festivaly Sacrum Profanum a Unsound.

V tomto industriálním zázemí navíc Symfonický orchestr Českého rozhlasu provedl dvojici skladeb, které neměly s tradičním pojetím žánru společného zhola nic. Úvodní skladba Nad městem je ostrov mladého českého skladatele Petra Bakly dokonce nebyla operou ani nominálně. Baklovým mottem je: „Nesnažte se svou hudbu dělat zajímavější, než ve skutečnosti je. Ničemu tím nepomůžete.“ Používá nezvykle triviální postupy, ke kterým přistupuje formalisticky, a kontrast dvou rovnocenných vrstev; obecně je jeho přístup spíš „vědecký“ než citový. Jeho skladba v sobě pojila neklid a drama, které obstarávaly zejména smyčce, s volnějším plynutím, které zdůrazňovaly dechy. Nábojem se Bakla trefoval někam mezi Pendereckého naléhavost a organičnost Luthera Adamse. Relativně přehledná, ale jednotlivými postupy jaksi „cizí“ skladba bavila po celou dobu.

Když Morton Feldman oslovil Samuela Becketta s žádostí o libreto, oba se okamžitě shodli na tom, že operu nesnáší. Úměrně tomu v Neither absentuje většina jejích specifik, například děj. Také scéna bývá minimalistická. V Ostravě se rozhodli poněkud zvláštně využít barvy a jednoduché tvary z festivalové grafiky, jinak se scéna omezovala na vysutou loďku pro sopranistku Claudii Barainsky a na dva můstky, po kterých se potácela dvojice postav-tuláků.

Feldmanova hudba se, jak je u něj pravidlem, pohybovala v nekonečně bohatých odstínech šedi.

Souzvuky smyčců a žestí desítek hráčů vytvářely podivné témbry, jejichž originalitu by mohla Feldmanovi závidět většina ambientních a elektronických skladatelů, specifikem Neither byly také vyloženě chytlavé motivy, které se v téměř hodinové skladbě průběžně objevovaly. Výrazně se projevovala posílená sekce bicích nástrojů (včetně pro Feldmana typické celesty nebo vibrafonu), která jednak podtrhovala rytmickou komplexnost a nepravidelnost, jednak nečekaně vytvářela drony sloužící jako podklad kompozice. Především díky bohatému, nesmírně plastickému zvuku kontrastujícímu se střídmostí struktury se názory, že jde o Feldmanovo mistrovské dílo nebo rovnou o jednu ze zásadních kompozic druhé poloviny minulého století, jevily zcela na místě.

Pár poznámek si zaslouží i „libreto“ a jeho interpretace. Neither je báseň (dle konvencí) / povídka (dle Becketta) o několika řádcích, která svým způsobem shrnuje Beckettovo dílo na jeho posedlost nemožností přesného vyjádření a snahu najít nepojmenovatelnou třetí cestu mezi záhadami lidské já a záhadami světa. Neither nabízí také metaforu pro Beckettovo postavení mezi modernou a postmodernou, minimalismem a komplexitou, abstrakcí a konkrétností, kdy autor nespadá ani do jedné kategorie, ale i pro Feldmanovo rozkročení mezi (opět) minimalismem a komplexností, cageovským experimentem a romantickou tradicí.

Když tedy postava v loďce konotovala Charóna a prostor mezi životem a smrtí, potažmo androgynním vzhledem nabízela transgenderovou interpretaci, šlo spíš o nežádoucí konkretizace Neither, které zužovaly možné výklady textu. Právě tak stylizace kráčejících postav do Beckettových tuláků z 50. let (Molloy, Malone umírá, Čekání na Godota atd.) působila poněkud automaticky a zanedbávala fakt, že se Beckett v Neither (1976) odklonil od hledání „nepojmenovatelného já“ spojeného s těmito postavami právě k oné třetí cestě. Naopak když sběr břeven (v barvách festivalu) upomínal na křížovou cestu, dávalo to větší smysl vzhledem k Beckettovu důrazu na utrpení a faktu, že tuto metaforu sám několikrát použil.

V minulém článku jsem zmiňoval určitou organizační nedotaženost Ostravských dnů. Ta se tentokrát projevila v překladu textu, který byl, naštěstí i s originálem, umístěný v obřím provedení za orchestrem. Petr Kotík se odchýlil stylem, namísto Beckettovy úsporné, ale zcela funkční syntaxe se zamotal do elips a několikrát prostě neporozuměl významu textu. Ostravské dny měly oslovit některého Beckettova překladatele nebo anglistu, který se Beckettovi věnuje.