Jóhann Jóhannsson a Counter-Strike

V rámci přehlídky severské hudby do Prahy znovu zavítal islandský hudebník Jóhann Jóhannsson. Rudolfinum tentokrát zaměnil za Akropoli a Pražský komorní orchestr za krajanku Hildur Gudnadóttir a tři notebooky. Volba to byla rozhodně zajímavá.

Ještě pár minut před oficiálním začátkem zela Akropole prázdnotou a na úspěšný koncert to zrovna nevypadalo. Jakmile se ale předkapela a zároveň i manželský pár Irena a Vojtěch Havlovi poprvé pustil do nástrojů, prostor se rychle a velmi slušně zaplnil. Nutno podotknout, že zaslouženě. Poklidná a převážně instrumentální předehra k hlavním hvězdám večera příjemně navnadila a publikum naladila na správnou vlnu.

Bez většího otálení se pódia ujala druhá dvojice, která i přes použití elektroniky navázala na komorní atmosféru předkapely. Až to občas vypadalo, že hlavní hvězdou večera je spíše cellistka Hildur Gudnadóttir, jejíž nástroj a občas i hlas v komorních aranžmá pro laptop, piano a violoncello vynikal. Doprovodná projekce pak byla spíš jen na doladění atmosféry, celý koncert by se klidně obešel bez ní.

Přestože Jóhannsson je hudební experimentátor, který má za sebou řadu žánrů a různých kolaborací, koncert se nesl ve výrazně klidném ambientním duchu s jemnou elektronickou nebo klavírní linkou v podkresu, která gradovala jen zřídkakdy. Experimentovalo se spíše se zvukem samotných nástrojů, kromě efektových krabiček a elektroniky i pomocí lepicí pásky, mincí a klíčů vlepených do srdce piana. Jinak ale hlavní hvězda večera shrbená v obleku za monitorem připomínala spíš profesora za školou vyřizujícího mailovou korespondenci. I taková může být současná vážná hudba. O degradaci se dá mluvit stejně tak jako o evoluci, názor nechť si udělá každý sám.

Jediným, za to docela podstatným minusem byl nevhodný prostor. Po dvou hodinách stání u podobné hudby nohy prostě dřevění a vrzající podlaha a schody na trase sál-bar-sál taky udělají své. Na své si přišli i milovníci zvuku fotografické závěrky. Díky ambientní a tiché hudbě nešlo přístroje několika přítomných fotografů přeslechnout. V některých případech ani přehlédnout díky použití externího blesku namířeného kvůli rozptylu světla do stropu. Nahoře na galerii to nešlo neocenit, spíš než na koncertě soudobé vážné hudby jsem si připadal jako při hře Counter-Strike. V momentě, kdy ale fotoaparáty utichly a courání ustalo, se ke slovu dostalo to hlavní, tedy hudba a v tom případě bylo o co stát. Bohužel, díky délce koncertu ono vtažení i vzhledem k rušivým elementům nebylo nikdy úplné. I když všichni přítomní dostáli svému jménu, celkový dojem stejně nesl nepříjemnou pachuť. Člověk se nemohl zbavit pocitu, že na jiném místě a při dvojnásobné délce koncertu to mohl být skutečně dokonalý magický zážitek.