Joy Division a banda skvělých šulinů

Pořadatelský kolektiv The Shullins zval na brněnský koncert amerických The Estranged charakteristikou „temný melodický post-punk, rochnící si v trpké náladě okleštěné výraznou basovou linkou“ a sliboval duch Joy Division. Nic ve zlým, ale na tohle jsem tak trochu alergický. Jestli by se něčím mělo šetřit, je to právě vytahování Joy Division pokaždé, když má nějaká kapela jednu kytaru, silně tepající basu a přímočaré bicí. Věřím, že vždycky, když někdo napíše/řekne „jako Joy Division“, umře jedno roztomilé koťátko. A navíc tahle trojice harcovníků, kteří stojí i za kapelami Remains of the Day, From Ashes Rise nebo Hellshock, žádné legendy za zády nepotřebuje a všichni ti pankáči určitě nezaplnili Kabinet Múz kvůli poněkud laciným vábničkám. Ale popořádku.

Nejdříve se představili My Dead Cat, živelná brněnská úderka s postpunkovou razancí a melodičností, která připomene starý surf rock, ale hlavně s rokenrolovým tanečním rytmem. Aktuální elpíčko Shortcut to Hell je spíš než zkratkou do pekla, alespoň v živém podání, přímou cestou na bezstarostnou párty, rokenrol vzor 2014. Ale i když házíte hlavou jak o život, nejlepším a nepřekonatelným tanečníkem na sále je vždycky frontman Igor.

Role druhé předkapely se zhostili bratislavští Adacta a bezstarostná nálada se pootočila jiným směrem. Dřevní crust hraný stejně nekompromisně jako zběsile by možná snesl komornější a temnější prostředí, velké podium těžko může svědčit kapelám tohoto ražení. Přinejmenším ale zažil Kabinet Múz před vrcholem večera zahřívací moshpit.

Hi, we are The Estranged from Portland, Oregon. Any questions?

How old are you?

We are all thirty-three.

To, že jsou Kristova léta ten nejlepší věk a po třicítce člověk rozhodně není starý na rokenrol, dokázali The Estranged vrchovatě. Basák s démonickou vizáží rozjel na kraji pódia smršť silných basových linek a do konce se snad ani nezastavil, do repetitivních bicích začala krájet ostrá kytara a nad tím vším se nesl afektovaný, ale nenucený vokál. Skvěle zněly písně z čerstvé eponymní desky vydané těsně před evropským turné, ale i starší věci. Pustpunková přímočarost, jednoduchá zběsilost kombinovaná se zpěvnými refrény. Moshpit, stagediving, fyzicky prožívaná radost. Vzduch vibruje zvukem poctivé nové vlny a člověku se dostávají na mysl všechny ty legendární kapely ze sedmdesátek (a ano, i ta z prvního odstavce), ale upírat trojici osobitost by bylo krutě zjednodušující. Je snad potřeba někoho k někomu přirovnávat, když se plný klub utápí v euforii?