Joy Formidable o neúprosné zrádnosti lásky (naživo v Camdenu)

Roundhouse je moc pěkný kulatý místo v Camden Town, londýnské čtvrti, kde sjetí punkeři dávaj pusu na dobrou noc. Trojčlenná parta ze severu Walesu Joy Formidable tu přijela zakončit tour po evropských velkoměstech, jimž se vydala předvést nové album Wolf’s Law a taky velkou svítící hlavu vlka, která pyšně visela na pódiu. Pod ní mistr světa v používání lepící pásky právě zdolával poslední neposedné kábly a rozjaření majitelé pole position pod stagí ho energicky povzbuzovali.

Poslední deska mě moc nezaujala, indie rock bez příměsi, co drží na čistých vokálech Ritzy Bryan, položených v mírně noiseovém zvuku kytar s občasným výskytem synthů. Tak jsem alespoň doufal, že naživo to bude znít líp.

Vlk se rozsvítil, zablikal, kouř zavířil, dav zapištěl, naběhnuvší skupina zasalutovala a začala první song, zatímco na pozadí se objevila projekce, která měla dokreslit atmosféru večera. Cholla zdárně došla k refrénu „where are we going?/ what are we doing?“, který se stal hlavním motivem triček a dalších předmětů pro nejvěrnější fanoušky. Na ni navázala starší Austere a poprvé se objevil jeden z hlavních tahounů tria, řízený chaos garážového nádechu, v němž si svévolně plave vokál Ritzy, která si poslední anglickou show řádně užívala a stavěla se na bicí. Na zadní projekci běžely většinou nezáživné záběry z letů nad zasněženou krajinou – ale žádní vlci?!

Následující The Greatest Light Is the Greatest Shade a While the Flies demonstrovaly přesně to, co novému albu chybí – větší nápaditost hudby, zajímavěji položená kytara a promyšlenější texty. Naživo byl ten parádní zvuk, který vévodí studiové nahrávce, nahrazen nevýrazným piánem a jeho obsluha měla navíc moc práce s koukáním na fanynky, takže párkrát netrefila správnou klapku. V dalším hitu Cradle ze stejného alba A Balloon Called Moaning si frontwoman ujížděla na sólíčku a na projekci se objevily hořící dolary. Publikum okamžitě přijalo antikapitalistický diskurz a nadšeně jásalo.

Rhydian Dafydd umí nejen na basu a klávesy. Vytáhl akustiku, aby začal jednu pomalejší. Balada o nešťastné lásce uspávala. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dav byl smíšený. Od teenagerů až po ctihodné rockerské kmety. Všichni se mírně kymáceli do rytmu bicáka, který krom běžného příslušenství měl za sebou i velký gong, do nějž udeřil sice jen asi třikrát během celé show, ale tak vypadalo to pěkně. K závěru přišla sedmiminutová gradující The Everchanging Spectrum of a Lie a Ritzy byla tak zapálená pro zpěv o neúprosné zrádnosti lásky, že shodila svůj šperky osázený stojan na mikrofon na jedno z bezbranných komb.

Po návratu na stage přišel ještě výhodný balíček 2+1 písnička. Forest Serenade, pak titulní Wolf’s Law, ve které emotivní souhru piána a houslí podkreslila sekvence záběrů zrození člověka, vyrašení květu a jiných zázraků přírody, a nejznámější Whirring („You make me sleep so badly, my invisible friend“). Pověstné sólo a stupňování indie rocku až k psychedelickému metalu se nekonalo, bubeník Matt Thomas si párkrát symbolicky zabušil, Ritzy vyskočila mezi hrst rozpálených fans, ale tím to zhaslo, skupina odešla a návštěvníci Roundhouse si nevzrušeně došli do šatny pro kabáty. Vydali se vtříc páteční noci v Camden Town, kde je snad čekalo trochu větší vzrůšo, než jim připravili The Joy Formidable.