Jsou to Mono? Jsou to Boris? Jambinai!

O koncertu Jambinai jsem se dozvěděl celkem náhodou a že jsem mu věnoval pozornost, byla náhoda ještě větší. Fotka kapely hrající na nástroje, které nás v hudebce rozhodně neučili, mě pomalu donutila dát oči vsloup. “To bude zase nějaký etno, co?” Když na to ale všude dávají nálepku “post-rock”, něco na tom asi bude. Ale dítě Boris a Mono jsem nečekal.

Nicméně. Večer otevírali Kaplan Bros., což je půlka Vložte kočku. Cyrila s Kryštofem jsem slyšel poprvé, takže jsem neměl žádná očekávání, ale nakonec jsem koukal s otevřenou pusou. Kdybyste vzali rytmiku Holy Fuck, zamíchali naléhavost Fuck Buttons a přidali taky experimentálnost Battles, máte obraz, jaký se naskýtal nějaké stovce návštěvníků Akropole. I když to s hlavním aktem nemělo moc společného (příliš elektro), na rozhýbání hodně slušné. Publikum odměňovalo dvojici upřímným aplausem a Kaplanovic ještě vděčněji děkovali. Budou na United Islands, zajděte si je poslechnout.

Korejská trojice se kousek před devátou ukázala na pódiu a bez většího uklánění a “Hello, Praha!” se usadili za nástroje. (Taky jste si všimli, že asijské kapely většinou sedí, ať hrají sebevětší bordel?) Doteď nevím, který nástroj je který (krom kytary a macbooku hrají na piri, geomungo a haegeum), ale první tři skladby měl každý dostatek času si udělat pořádek v tom, jak který zní. Jambinai totiž začali zvolna a atakovali tu pomyslnou etno laťku, když prvních dvacet minut dokázali svou klidnou hudbou pár přítomných étericky roztančit. Po první skladbě vypukl takový aplaus, že jsem se lekl. Zaskočeni byli i protagonisté, kteří s rozzářenými úsměvy, úklony a roztomile lámanou angličtinou děkovali, co jim skromnost dovolovala. Za nimi ovšem stály ohromné bicí a baskytara (se sezením, přirozeně), ke kterým se po chvíli přidala dvojice Bratson, provázející Jambinai na tour. A v ten moment jsem byl jinde. Temná a tvrdá hudba jak vystřižená z toho nejsurovějšího gore horroru, sypačky a basa podladěná až běda. Jsou to Mono? Jsou to Boris? Ne, kamaráde, jsou to Jambinai, protože ty jejich tradiční nástroje fakt dělaj rozdíl a podle nich je poznáš. Po půl hodině atakování postmetalových krajin se Bratson zase sebrali a zmizeli, abysme si vyslechli předposlední skladbu večera. Ticho před bouří. Melancholická desetiminutovka s koncem jak z apokalypsy nechala prostor už na jeden jediný kousek. Time of Extinction je štempl kapely, a jestli jste si pořád neudělali obrázek, co hrají, běžte si je okamžitě pustit. Během těch tří minut jsem se bál, aby to nástroje přežily. Kytarista jednou rukou hrál na kytaru, tou druhou na trubku (?). Akropole bouřila, kapela nevěděla, jak už by děkovala a komu by věnovala potlesk.

Jambinai vystoupili v rámci doprovodného programu Respect Festivalu na Ladronce. Normálně bych řekl, že něco podobného dlouho neuslyšíte. Ale Respect festival začíná právě dnes.