Jumpdafuckup!

Na druhý deň ráno pravdepodobne väčšina publika skončila bez hlasu a so svalovicou na krku z metania vlasmi (uši nebolia!), čo by stručne vystihlo, o čom bol koncert. Nechýbalo nič, čo je známe zo záznamov koncertov, a všetko bolo dopredu pripravené, ale slovo stereotypnosť to obchádza zďaleka. Vypredané hlasili takmer do všetkých sektorov, z ktorých dovidieť na pódium, už tri týždne pred koncertom, na čo sa spustila priekupnícka olympiáda. Výherca si mohol lístok na stánie kúpiť za dvojnásobnú cenu. Pár dní na to sa spustil predaj druhej vlny a na stánie bolo zrazu voľno. Zaťať zuby a odpustiť si pivo.

O2 Aréna také pogo asi ešte nezažila, tisícky ľudí v publiku dokonale reagovali na tempo kopáku. Keď sa zdvihlo nad 140 bpm (čo nie je pri Slipknot raritou), bolo to znamenie k moshpitu. Všetko šlapalo skvele. Na plátne zatiaľ prebiehali absurdné prírodné zábery, k čomu sedí slovenské príslovie "Kto sa bojí, nech nechodí do lesa". Z otočných vysokozdvižných vozíkov sledovali šialený dav Chris Fehn a Shawn "Clown" Crahan, posledný povodný člen kapely. Basy z perkusií sú nočná mora reprákov a fanúšikovia ich milujú a o dvadsať rokov mladší nováčik za bicími dôstojne nahradil Joeyho Jordisona, pričom jeho predchádzajúce hranie v punkrockovej kapele Against Me! pôsobí minimálne úsmevne. Frontman Corey Taylor si každou vetou získaval ďalšieho člena do svojej metalovej rodiny a bez nadmerného moralizovania sa hral s davom ako s bábkami: Tak čo urobíte, keď poviem "jump the fuck up"? Tisícky vyskočili a pekelný tanec pokračoval ďalej. Aréna vrela nadšením, ale Slipknot ďalej prihadzovali do kotla. A pokiaľ by sa nerozsvietili svetlá, tak by šialenstvo pokračovalo do rána.

Od úvodnej The Negative One až po prídavok Spit It Out bolo jasné, že Slipknot musí prísť znova, pretože fanúšikov nezasýtili, skôr im spravili ešte väčšiu chuť.

Šest let uplynulo, než Slipknot znovu nasadili masky na české půdě. Nekompromisní metalové divadlo se odehrálo na půdě kompromisů – v O2 aréně. Ke všeobecné spokojenosti nezpůsobilo oddělení zón na stání jakýkoliv úbytek zón pro pogo. Ověřit lze stěží, ale je dost možné, že svatostánek megakoncertů zažil největší moshpit ever. Rychle, dokola, dopředu, dozadu... sednout. JUMPDAFUCKUP! Scénografie tak akorát: tři výtahy, velká obrazovka, rampa. Chyběly ohně, ohňostroje, dokonce i konfety. Videa promítaná na obrazovku si většinou na kontinuitu nehrála - od abstrakce a geometrie po naturalistické makra vyšťárávání kdovíčeho z kdovíkoho. Ani jeden záběr na kapelu, na masky. Jak (ne)prodat svou image po dvaceti letech. Sympatické.

Setlist preferoval desku Iowa, která slaví patnáct let, a samozřejmě poslední .5: The Gray Chapter. Ta se k překvapení většiny ukázala být mimořádně silným albem mainstreamového metalu kapely, od které se toho již tolik nečekalo. Zda tím do druhé dekády vykročila natolik sebejistě, že nebude navždy spojována jen s dekádou minulou, ukáže až další deska. Na koncertě zamrzel fakt, že estráda našláplých věcí málokdy sklouzla k melodii (čestnou výjimku tvoří nejlepší song šedé kapitoly – Devil in I), a tím upozadila vlastnost, kterou Slipknot přece jen vyčnívají mezi ostatními aréna metaly, a tou je kvalita zpěvu Coreyho Taylora. Boční projekty frontamany nemusíte mít v lásce, ale co se Corey ve Stone Sour naučí, ve Slipknot jako když najde.

Ne vždy můžeme na koncertě vidět takové upřímné nadšení v očích publika. Radost, že ten očekávaný večer konečně přišel. Od propocených čtrnáctiletých kluků, kteří každý oddych na kraji kotle berou jako osobní prohru, po usměvavé čtyřicátníky, kteří přišli zavzpomínat. Na lepší časy? Hleďme dopředu. Kvalita koncertu se často pozná podle kvality supportu. Suicidal Tendencies mluví za vše.