Kat Laco Deczi stínal kebule v Žatci

Náhodně jsem se dostal k rozhovoru Martina Veselovského s Lacem Deczim a následně z jeho webu zjistil, že zanedlouho hraje v nedalekém v Žatci, tak proč nejet? V divadle mě překvapil nečekaně velký počet diváků. Před třemi roky přišlo na Decziho deset lidí, na Sarah Tolar a dalších to nebylo o moc lepší. Ve městě prý není jiný vhodný prostor pro menší akce, takže místo před přeplněným klubem hrají umělci před více méně prázdným jevištěm.

Koncert o délce fotbalového utkání s přestávkou a nastavením ve formě dvou přídavků začal s malým zpožděním (nikdo nezačíná přesně). V úterý večer hrál Laco Deczi (trumpeta) se svým synem Vaicem (bicí), v NY žijícím basistou Michalem Krásným a s klávesistou Janem Alešem, s nimiž tvořil dokonale sehraný a šlapající kvartet.

Obavy z „příliš mnoho trumpety“ se ukázaly zbytečné, Deczi nechával vyniknout i ostatní spoluhráče. Bylo vidět i slyšet, že se tím muzikanti nejen živí, ale i baví, viz např. fórek s motivem z Billie Jean v jedné mezihře. Stereotyp a nuda ze stále stejného zvuku nástrojů, které mohou zažívat posluchači klasického jazzu, se tu nekonala a hned vám řeknu proč. Šestistrunná baskytara i to, že Krásný používal několik krabiček a hru trsátkem kombinoval s hrou prsty nebo slapováním, Aleš v některých skladbách zdvojoval klávesami trubku, jinde zastupoval více hráčů na žestě, a Vaic bubnoval řádně neortodoxně i na jazz – to byly ty důvody. Vlastně kdyby nehráli „některý ty džezový blbosti”, byl by to docela dobrý big beat. Nejlepší jazzový koncert, co jsem kdy slyšel.

Zvuk byl v sále výborný, bezchybný a přiměřeně hlasitý. Hudba upoutala natolik, že ucho audiofilovo nemělo čas hnidopišsky hledat, kde udělal zvukař chybu, nic nerušilo a kombinací toho všeho byl skvělý, skoro až dokonalý zážitek a už druhý podzimní kandidát na koncert roku (po Stick Men v Lucerna Music Baru). Nejste-li ortodoxní jazzofobové, určitě na koncert Laca Decziho a jeho Celluly zajděte. Do konce roku u nás mají ještě slušnou porci „poprav”.