Kate Boy ve stínech kšiltovky

Po druhé v jednom týdnu ožilo foyer MeetFactory. Přestože středeční koncert extravagantních Prince Rama nasadil laťku poměrně vysoko, sobotní vystoupení černého koně smíchovské dramaturgie švédských Kate Boy ji s přehledem přeskočil. Před synthpopovou hitparádou vystoupil s live setem tuzemský producent Atrey, jehož arkádový osmdesátkový cyberpunk skvěle nastínil retro rámec, který využívá i skandinávské duo. Jeho podání bylo však méně přístupné, což by u dystopického setu vrhajícího se přímo do středu digitálního světa vůbec nevadilo, kdyby nebyl tak nesnesitelně hlasitý.

Barevné futuristické projekce z animovaného světa nahradilo bílé plátno a oblaka neproniknutelného dýmu. Ty byly osvětlovány chladně barevnými stroboskopy, jež mířily přesně tak, aby se kapela mohla schovat do stínů, k čemuž napomáhaly i pro ně typické černé kšiltovky. Zpěvačka Kate Akhurst házela úsměvy do publika a pronášela klasické zdvořilostní fráze, které v jejím případě působily uvolněně a věrohodně. O to větší zrada přišla na konci, když si sál ani po pěti minutách aplausu nevydobyl přídavek, který by za padesátiminutový set opravdu pasoval.

Pokud bychom chtěli zkratkovité přirovnání, tak bychom Kate Boy mohli připodobnit k temnější verzi CHVRCHES. Od slavnějších Britů je však dělí fakt, že nedisponují příliš osobitým rukopisem a hlavně takovou mírou jednoduše stravitelných hitů, které u popových kapel bývají základem úspěchu. Příklon ke klasickému skandinávskému popu je kompenzován důrazem na dravé synthy, které jsou stejně důležité jako naléhavý zpěv a ve výsledku i stejně zábavné.

Vizuální show navíc skvěle doplňovalo sekavé osvětlení, které bylo povětšinou načasované do momentů, kdy oba muzikanti vší silou obsluhovali bicí. Nejsilnějšími momenty byly nejhlasitější a nejúdernější singly, které by s přehledem utáhly mnohem větší prostor. Gradující Midnight Sun zafungoval jako parádní otvírák, chytlavý Higher pak rozpohyboval celý sál, který se jednotně pohupoval do rytmu. Navíc absence vlezlého osvětlení byla ideální vstupenkou do vnitřního světa, který se otvíral ve chvíli, kdy posluchači zavřeli oči a nechali se unášet hudbou.