Kayo Dot na onom světě

Vila na pražské štvanici, parádní flek, vyprodáno všech 123 lístků. První Nod Nod, sázka na jistotu, tolikrát slyšeno, a přesto neomrzí. Nášup jako nikdy. Křišťálově čistý zvuk, Veronika řve o něco víc než obvykle, mrazení i pod černou mikinou. Nejlepší koncert Nod Nod!

Blackové divadélko zvané Botanist, které si s sebou Kayo Dot vozí, jen potvrzuje Driverův zvrácený pohled na hudební estetiku. Pět chlápků v kápích s čelovkama, místo kytar dva dulcimery, do kterých mlátí železnýma klíčema, zpěvák pumpující harmonium, dvanáctistrunná basokytara a bubeník, ten s obyčejnou soupravou. Až se oči nasytí, efekt upadá. Nepřesvědčivý řev omrzí, ničím zajímavé výkony zbývajících muzikantů nezaujmou. Zpívající ptáčci mezi jednotlivými skladbami jsou spíš k pousmání. Postrádám atmosféru těžkou jako hlína, bio black.

?Alos, to je one woman šamanšou. Dredy po zem, zmalovaná půlka obličeje evokuje zranění z nedávné autonehody. K tomu jí napomáhej zkreslená kytara, místo trsátka kus plastu, mikrofon nalepený na hlasivkách a hromada cingrlátek. Vila se mění v teepee, hrdelní zpěv a noise jdou dohromady. Rozhodně zajímavá poDIVAná, ale doma si to nepustím.

Driver a spol. odstartují pěkně zostra And He Built Him a Boat, pak Zlida Caosgi z předposledního alba Hubardo. Nářez, Toby umí pěkně zablackovat, takový úvod jsem fakt nečekal, dívám se kolem, co na to ostatní. Osmdesátky se odrazí v The Mortality of Doves z poslední desky Coffins on Io a zůstávají na místě téměř do konce setu. Kytarista a bubeník na jedné polovině pódia nasazují oldskul brýle, druhá půlka v čele se zpívajícím basákem Tobym Driverem a občasným saxofonistou zůstává navážno. Na kompostu Kayo Dot hnije nejhorší hudební dekáda dvacátého století. Tu a tam vyleze zvuk King Crimson, na povrch se dere basa Simona Gallupa z The Cure, zazní i prvoplánový cajdák jak od Michaela Boltona. Dané vlivy nejsou vyloženě citovány, zůstává prostor pro vlastní interpretaci a dotažení nahozených nálad jako v povídkách Raye Bradburyho. Jde tu o vážný příběh, nebo nám to kapela servíruje s nadsázkou? Permanentní nejistota. Před koncem ještě jedna vzpomínka na Hubardo v Passing the River. Definitivně se zavírá až písní Spirit Photography, kterou mohli klidně napsat Bohren & der Club of Gore, kdyby měli bpm nastavené o polovinu rychleji.

Kayo Dot nejsou kapelou na první dobrou, ani na druhou a třetí… Ale pokud na jejich hru přistoupíte, odměnou je pozvání do komplikovaného světa, ve kterém se budete cítit v nejistotě. A v ní to všechno dřímá. Nedokážu posoudit, zda má tato kapela tak geniální koncept, nebo jsem si ho jen domyslel. Mám je totiž nejraději na (onom) světě.