Kdo je tady headliner? Mudhoney? Anebo Gnu?

Již od prvotního oznámení kultovních Mudhoney v rámci oslav 20 let fungování hudební agentury Scrape Sound, která k nám přivezla taková jména jako The Afghan Whigs, Swans či Mark Lanegan, se v myslích mnoha fanoušků jednalo o kandidáta na akci roku. Očekávání narostlo s vymodleným „comebackem“ noiserockových Gnu (Silver Rocket) jakožto jedné z nejlepších kapel v historii české hudební scény.

Nabitý středeční večer v Lucerna Music Baru odstartovala australská blues-punková partička The Treatment, která znatelně odkazovala na známější The Jon Spencer Blues Explosion. Prezentovali se zemitým garážovým zvukem a roli předkapely splnili se ctí, byť jednotlivé skladby splývaly. Jako druzí se nástrojů chopili Gnu a úvod byl provázen problémy s aparátem. Ale stačilo, aby „fotrové“ spustili Beton / Tělo a obavy byly v nenávratnu. Valivá stěna tvořená dvěma baskytarami, mezi nimi se proplétající kytara, strojově přesné bicí, texty skladeb na hraně poezie – všechno na svém místě. Nespoutaná animálnost z pódia jenom sršela, v pauzách mezi skladbami to byli zase ti skromní chlápci, kteří v jednom kuse děkují za přízeň fanoušků a neodpustí si ani kapku nostalgie. Netrvalo dlouho a publikum bylo v extázi. Mezi vrcholy patřil moment, když během instrumentální pasáže skladby Jen malej tvor vyskočil jeden z fanoušků na pódium a spontánně se chopil mikrofonu. Hojně kritizovaný zvuk v LMB byl tentokrát zcela bez výhrad, jednotlivé nástroje vyvážené a zpěv dostatečně hlasitý. Jedinou výtkou byla délka setu, nedošlo totiž na zásadní skladby Spal to srdce nebo Hřbet, na druhou stranu v nejlepším se má přestat.

Vystoupení Gnu bylo natolik „epochal“, že předem daná role hlavních hvězd večera dostala povážlivé trhliny, nebyli by to však Mudhoney, kteří jsou vyhlášení živelnými koncerty, aby se s tím nedokázali vypořádat. Hned úvodní dvojice skladeb Slipping Away a I Like It Small vyvolala v kotli vlnu nadšení, pravé šílenství ale nastalo až při grungeové klasice You Got It (Keep It Outta My Face), kdy publikum opustil pud sebezáchovy a rozběhl se nekonečný stage diving. Mudhoney nikoho nešetřili a podobně vysoké tempo drželi i v dalším průběhu za pomoci „hitovek“ Suck You Dry nebo Touch Me I’m Sick. Nechyběla většina materiálu z novinky Vanishing Point, o jejichž kvalitách vypovídá reakce fanoušků. Mark Arm se zpočátku držel kytary, aby ji uprostřed setu odhodil a věnoval se naplno zpěvu a vtipným tanečním kreacím. Oproti tomu „profesor“ Steve Turner zůstal věrný své introvertní povaze, byť sekal jedno chaotické sólo za druhým. Poté následovala povinná pauza vyplněná netrpělivým potleskem a výstupem bedňáka skupiny, který dlouhé minuty ladil nástroje, nakonec se však Mudhoney přeci jenom vrátili a dorazili publikum rovnou šesticí skladeb v čele s coverem Hate the Police. Bezprostřednost a civilnost celého koncertu podtrhl nástup Mudhoney mezi fanoušky, s kterými si nadšeně a dlouze povídali a podepisovali desky. Existuje lepší hobby, než být po práci rockovou hvězdou?

Mudhoney se spolu s Gnu postarali o nezapomenutelný zážitek a nebýt nabité sezóny, mohli bychom už na konci května mluvit o koncertu roku. Na konečný verdikt si musíme počkat, ale čekání to nebude ani zdaleka nepříjemné.