Kdo je tady kapitán? Scott Kelly

Středa byla opět chladným dnem. Večer by se bývala ještě snesla šála, ač prorocké předpovědi slibovaly, že Praha bude mít zas o něco blíže jarní teplotě. Takhle nezbývalo než věřit alespoň programu klubu Pilot, kam zavítal Scott Kelly. Nutno dodávat jeho členství v experimentálních Neurosis? Pro jistotu. Praze předvedl dvoučlennou doprovodnou kapelu Road Home. Cesty domů.

První, kdo se v kokpitu Pilotu objevil, bylo české duo Kall. Napravte, jestli jste Veroniku s Davidem ještě neslyšeli. Odštěpky táborských Nod Nod totiž vzlétly vysoko nad hlavy návštěvníků a black soulem, jak se charakterizují, navrtaly večer hezky zhluboka. Nakřápnutý Veroničin vokál dává vzdáleně vzpomenout PJ Harvey, k tomu Davidovy temné kytarové smyčky, do nichž zčásti nahlíží folková hra s hmatníkem, a máte na české poměry ojedinělou atmosféru. V dubnu plánují vydat kazetu. Kazeťáky v pozoru.

Po lynchovských Kall se na čistě osvětleném pódiu, jako by nebylo třeba světelných přetvářek, objevil Scott Kelly s posádkou Road Home, kterou tvoří Noah Landis (buddy z Neurosis) s kytaristou Gregem Dalem. Kelly je přesně ten typ člověka, který se před vás postaví se svou dlouhou bradkou, a vy víte, kdo je tady kápo, aniž by řekl slovo. Vypadá, že ví, co chce a jak toho dosáhnout. Kdokoli mu jeho plán naruší, oplatí mu ostrým pohledem nebo mlčením. Přesně takhle reagoval na prosbu o skladbu Passage z debutového Spirit Bound Flesh. Prosba však zazněla z úst někoho jiného, než koho se Kelly ptal, proto ji přešel a dál se věnoval programu. Výchovný pohlavek.

Bojové postavení si Kelly držel téměř po celý koncert. Publikum ale vědělo, že potyčky jsou to poslední, co hudebník svým syrovým folkařením sleduje. Mezi skladbami se jeho mohutný hlas z reproduktorů příliš neozýval, výjimkou byla We Burn Through the Night, srdcovka věnovaná rodině. Z posledního alba The Forgive Ghosts in Me zazněla řádka dalších skladeb, mezi nimi nervózní Within It Blood, We Let the Hell Come, The Sun Is Dreaming in the Soul nebo A Spirit Redeemed to the Sun. Ukázkou z nového sedmipalce pak byla Eternal Midnight.

Přečkat celý set bylo v jistých chvílích únavné, především díky pomalému tempu některých písní. Ryzí kusy bez bižuterie ale publikum uhranuly, což se odráželo v hlučných aplausech téměř zaplněného klubu. Kelly si Prahu pochvaloval, údajně ho místní publikum nikdy nezklamalo. A co udělalo pražské publikum na oplátku? Zasmálo se tomu, což Kelly tiše přešel. Něco mi říká, že to tenhle maník myslel upřímně. Rozloučil se coverem Tecumseh Valley od amerického písničkáře Townese Van Zandta, kterému vdechl nový rozměr. Koncert, který možná neoceníte hned na místě, ale roste ve vás jako ozvěna.