Kdo se nesměje naposled (Melvins)

Sál pražské Lucerny potemněl, hudba z reproduktorů utichla. Napětí prosycovalo vzduch, každou chvíli se měli objevit tvrdým a hlasitým noise rockem proslulí Melvins… A v tom bylo ticho protnuto rozvernými tóny popové skladby Take on Me od A-ha. Na podium přitancovala smějící se trojice muzikantů. Za jejich zády byl promítán obraz extravagantně oblečené ženy s rozpaženýma rukama, která jako by vypadla z trashového filmu ze 70. let. Na plátně zůstala po celou dobu koncertu, stejně jako celé jeho trvání doprovázela rozverná atmosféra z úvodu.

Oslava kulatého jubilea to nebyla seriózní, nýbrž hravá. Do Prahy totiž Melvins zavítali v rámci nepříliš originálně, zato výstižně pojmenovaného 40th Anniversary Tour!. A ten vykřičník na konci byl příznačný. Kapela měla i po tolika letech na scéně nikoli stále co říci, ale v rámci své energické performance zakřičet. Charakteristické kudrliny rozevláté kštice zpěváka a kytaristy Buzze Osbornea sice notně prošedivěly, ale to byl jediný patrný doklad čtyř křížků skupiny. Pomineme-li tedy skoro stejný počet studiových, žánrově obdivuhodně pestrých alb Melvins.

Ačkoli dříve experimentovali se dvěma bubeníky či basáky během jednoho setu, již několik let vystupují jen ve třech a v Praze tomu nebylo jinak. A ukázali se jako trojice opravdu výrazná – jak vzhledem, tak hutností a hrubostí hraného materiálu. Jako by se do ní každý člen nachomýtl z jiné kapely. Baskytarista Steven McDonald byl oblečen do zářivě rudého obleku, Osborne na sebe navlekl tmavý čarodějnický hábit a bubeník Dale Crover měl pod očima „válečnické“ černé pruhy.

Stejně výrazný se každý z nich jevil i v hudebním projevu. Melodie basy byly sice jednoduché, ale pro jejich hlubokou dunivost působivé, navíc doprovázené zběsilými grimasami. Efekty elektrické kytary se nacházely nezvykle přímo před kombem, takže četná sóla hrál Osborne k publiku zády. Crover si pak mnohdy uzurpoval pozornost posluchačů sólovými pasážemi, které se nesly v duchu pomalých a vtahujících rytmů. Tyto momenty, kdy zpovzdálí doznívalo hučení obou strunných nástrojů a prostoru kralovaly jen přesné a nekompromisní údery bicích, byly pro vystoupení Melvins typické.

fotogalerii z koncertu najdete tady

I přes výlučnost každého člena formace našla společný hlas, místy doslova trojhlas. Svůj vlastní mikrofon na zpěv měli totiž po ruce všichni a kupříkladu ve skladbě A History of Bad Men předvedli působivě řvaný kánon. Právě tato skladba byla z repertoáru Melvins asi nejznámější, mj. díky skvělému seriálu True Detective, a její ústřední, velmi hutný baskytarový riff ji vynesl k pomyslným vrcholům celého koncertu. Těch už za sebou mají v rámci turné jedenáct a před sebou dalších čtrnáct (podobný workoholismus nás ovšem nepřekvapí, Melvins kdysi odehráli 51 akcí během 51 dnů v 51 státech USA), a tak se tria úsměvů ještě dočká nejedno evropské město.