Když basa, tak hluboká, když saxofon, tak žalostný

Divadlo přestavěné na jeden z nejpopulárnějších klubů nejen v Camden Town ještě donedávna nesl honosný název Camdenský palác a vystoupení moderně jazzových instrumentálních hudebníků Portico Quartet byl pádným důvodem k vylovení sáčka a klobouku ze skříně a vydání se za hodnotným kulturním zážitkem.

V hledišti se pomaličku začaly tvořit hloučky, ale někteří návštěvníci ještě vysedávali na terase klubu s výhledem na pouliční dění, se sklenicí vína, vychutnávali si interpreta týdne Jaro, jež do Anglie přijelo z jižní Evropy a brzy zde hodlá zveřejnit novou desku Rainy Days. Na pódiu dozvučovala předskupina, přistoupil jsem blíž a trochu mě mátlo, proč se všichni zdržují uprostřed hlediště a po stranách u beden je pusto prázdno. Vysvětlení přišlo záhy, když mi při prvním beatu ulétl klobouk a praskl kelímek. Tokijský drum’n’basser v obležení tří sličných houslistek a čelistky? Proč ne?

Duncan Bellamy z Portico Quartet za přítomnosti plíživého kouře a smíšeného publika rozezněl synťák k úvodní skladbě Window Seat. Jako by nic se připojil Milo Fitzpatrick na elektrické struny, načež přidal basu tak důraznou, že jsem setrvával v očekávání, kdy stěny londýnského klubu Koko prorazí vykolejené metro. Po dechberoucím intru, trvajícím dvě věčnosti a třicet dva vteřin, vstoupil Jack Wyllie se svým saxíkem a spustil melodii tak ponurou, že by rozplakala i Thoma Yorka. Těžké laviny zvuků hladily žaludky lačných posluchačů a londýnská parta nechala nástroje vyprávět o nesnesitelné věčnosti bytí.

No jo, ale jmenují se quartet, takže...? Nick Mulvey doplnil pódium o klávesy. Snivé melodie, chytlavý beat a parádní světelná scéna přiváděly posluchače do tranzu. První pauzička přišla až po čtvrté skladbě. Asi proto, aby skupina řekla "Hallo" a nebo taky z bezpečnostních důvodů, neboť po posledním můstku do další skladby, jaké parta ovládá s lehkostí hedvábného šátku, začal levý reproduktor levitovat.

Právě náročná sofistikovaná postjazzová spoušť vytáhla Angličany na výsluní, přihrála jim cenu Mercury Prize, účast na Glastonbury, nahrávání desky na Abbey Road a zájem festivalů jako třeba Colours of Ostrava, kde se ukázali loni.

Když basa, tak hluboká. Když saxofon, tak žalostný. Nick Mulvey si dával levačkou klávesy a pravačkou hang drum, jeden ze specifických znaků Porticos. Byl jsem v rauši a Koko v celé své kráse v tom bylo se mnou, lidi zavírali oči, a nebo taky ne, aby mohli sledovat paprsky světla odrážející se v diskokoulích. Rubidium táhlo do vzdálených výšin, kde na posluchače zaútočily vyzývavé synthy a bubenický duet, nastupující chytlavá basová linka další skladby je vrátila zpět na zem. Skladbu City of Glass by v učebnicích hudební kompozice měli napsat vedle pojmu gradace. Portico Quartet předváděli na pódiu chemii, za kterou by se nemusel stydět ani Portico Orchestr.

Na poslední kousek byla přizvána hostující zpěvačka Cornelia v okouzlujících šatech a v okouzlujících polohách zazpívala Steepless. Což by byl ideální konec show, encore však ještě nabídlo mírně uspávací melodii, kterou byste měli pouštět miminkům, aby z nich vyrostli inteligentní posluchači. Takže dobrou!