Když dva jsou jako jeden (Kalle)

Každý začátek je těžký, jenže Veronika s Davidem nejsou žádní zelenáči. Veena sice patří minulosti, nicméně o „jejich druhé kapele“ Nod Nod už se nějaký ten pátek hovoří jako o jedné z největších nadějí domácí scény, a tak o nějaké nevyhranosti nemůže být řeč, tím méně o rozpacích či přehnaném ostychu před publikem, jehož řady se pomalu ale jistě rozrůstají. Není se co divit, jejich nenápadně vydaný debut Live from the Room snese nejpřísnější měřítka a forma kapely roste koncert od koncertu. Zkušeností mají na rozdávání, přesto si počínají skromně a s pokorou, vystupují přirozeně, bez přehrávání a rozmáchlých gest, která se k jejich intimní hudbě ani nehodí. Sympatičtější hudební pár abyste pohledali.

Středa večer není kdovíjak příhodný termín, naštěstí je Olomouc městem, jehož obyvatelstvo dlouhodobě vykazuje sklony ke kulturnímu vyžití, nemluvě o početné studentské enklávě, takže když se ve čtvrt na devět ozvaly první tóny By All Accounts, byl potemnělý sál Divadla hudby zaplněn z dobrých dvou třetin. Gradace tohohle kousku neměla chybu, na ploše několika minut se před námi odehrál celý příběh. Davidova zastřená recitace vytvářela přesnou protiváhu k Veroničině procítěné vokální zpovědi, která zněla soustředěně, naléhavě a navzdory hlasivkám vyztuženým Vincentkou silně i čistě. Už na desce má tahle věc neuvěřitelný drive, ale naživo jde o zážitek natolik intenzivní, že už po otvíráku jsem byl zralý na ručník. Black Water? Nevím proč, ale automaticky mi naskočili Massive Attack. Zavřené oči, magická hra s efekty a umně splétané smyčky zvučných riffů. Tolik udělátek pod sebou hned tak někdo nemá. V My Lost Child ustupoval přísný folkový nádech sugestivně nabalované repetici kytarových fines tak dlouho, až mozek podlehl zvonivé psychedelii a ztratil pojem o čase.

Bodavá balada Fixed in the Morning nás všechny rozebrala na součástky, balzámem na duši pak byla konejšivá rozprávka Fat Wizzard. Zasněná, podmanivá a nadýchaná jak peřina z ranní mlhy. Ema Brabcová promine, ale lepší hlas tady v současnosti prostě nemáme, snad s výjimkou Nod Nod, čímž se dostáváme zase na začátek. Jenže Kalle (ještě loni touhle dobou Kall) nejsou narychlo spíchnutým truc podnikem či bokovkou, jejímž úkolem je nanejvýš mírnit ponorkovou nemoc z působení v rozjeté pětičlenné „metalové“ formaci z Tábora. Jasně že by hravě zužitkovali basu i bicí, ale proč? Tahle hra je pro dva a během setu bylo znát, že nikoho dalšího nepotřebují. Na pódiu byli sami za sebe, jejich šuškání v pauzách mezi jednotlivými songy působilo roztomile a bezprostředně, prožívali každý takt, každý akord i sloku. Kouzlo okamžiku v praxi. Stačilo se zaposlouchat a na pár desítek minut nepozorovaně vyklouznout z okovů všední každodennosti, tohle je muzika ve své nejryzejší podobě. Lehce před devátou oznámil cover I´m Wainting Here od Davida Lynche, že čas se naplnil. Jenže potlesk ne a ne přestat. Dobře, tak ještě jeden přídavek a pak už honem do fronty k merchi, snad na nás ještě něco zbylo…