Když Jack White nemizí - Two Gallants

Sanfranciskému folkrockovému duu Adam H Stephens & Tyson Vogel to trvalo třináct let a pět studiových desek, než svůj hudební stan rozbalili v Praze. Nakonec se tak stalo jednoho podzimního večera v pražské MeetFactory.

Za předkapelu si pro nejen pražskou zastávku, ale i pro celý zbytek evropského turné, chalani vybrali tuzemské Please the Trees. Ti zažívají poměrně rušný závěr roku. Jejich novince Carp nešlo uniknout už týdny před vydáním, hodně se toho namluvilo jak o samotném vzniku alba, tak následně i o živých show. Nakonec jsem tomu všemu nějakým nešťastným zázrakem utekl a tak první oťukávačka s Carp přišla právě před Two Gallants. A znělo to tak nějak asi jako hudební verze nálady v chovném rybníce plném kaprů pár týdnů před Vánoci. Neskutečný nářez plný až postrockově budovaných přímočarých riffů doprovázených místy masivními hlukovými stěnami vystavěnými rozvazbenou kytarou. Metoda cukru a biče, jak se starší věci míchaly s novinkami. Člověk se chvílemi osahával, aby se ubezpečil, že má v hrudním koši vše na svém místě. Dokonce i frontman Two Gallants na chvíli povylezl z backstage, aby se podíval, co za týpky si vlastně pozval na pár zbývajících gigů. Asi mu to vzalo vítr z plachet, protože po konci relativně krátkého setu (až moc krátkého) trvalo celou půlhodinu, než posbíral odvahu vylézt na pódium.

Ve Full Moonu se prý o poslední desce Two Gallants We Are Undone psalo, že se jedná o "další duo s vlastní představou o tom, jak by dneska mělo vypadat blues". A Two Gallants opravdu přišli s vlastní kolekcí blues-rockovějších kousků. Z mého pohledu to mělo jeden problém, a to ten, že chlapci přišli na zdánlivě nevyhnutelný fakt. Dnešní blues totiž vypadá a zní jako Jack White. A já bohužel z jejich aparatury (až na pár výjimek) nic jiného neslyšel. S tím rozdílem, že to, co Two Gallants prezentují ve dvou, už má detroitský wunderkin(d/g) dávno za sebou a současné (nejen) bluesové vize naplňuje ve větších hudebních uskupeních. A s větší invencí a eklektičností, jak už se na geniálního floutka sluší a patří. Čímž neříkám, že by We Are Undone ve stylu "bluesové standardy pro špinavou přeefektovanou elektrickou kytaru" bylo špatné. Tím jen říkám, že jsem po celou dobu koncertu viděl oběma hudebníkům za krkem sedět Whitea a on ne a ne zmizet. Nebýt dvou krásných a silných balad, možná by nezmizel vůbec.

Tou první byla na piano vyvedená Fly Low Carrion Crow, tou druhou už zase na elektrickou kytaru hraná Seems Like Home to Me. Od sebe je dělil ještě jeden pianový kousek Invitation to a Funeral (vítej zpátky, Jacku) a od zbytku setu i fakt, že šlo o jediné dvě skladby, které mě nějakým způsobem dokázaly vtáhnout a chytit. Ale ve slušně zaplněném sálu jsem podle nadšené odezvy patřil k menšině...