Když krátký neznamená malý (Festival krátkých filmů, ohlédnutí)

Existuje hned několik způsobů, jak vyprávět filmy, jejichž plocha nepřesahuje ani půlhodinu. Jednou z možností je krátká anekdota, atmosférická či ryze experimentální záležitost, druhou je snaha sledovat úsporně načrtnuté postavy a dopomáhat si přitom pečlivě volenými žánrovými zkratkami. Krátká stopáž je neúprosná a vedle přímočarosti vyžaduje i velmi přesné záběrování a filigránský cit pro rytmus a gradaci. V rámci zahajovacího večera již 13. ročníku Festivalu krátkých filmů Praha měli diváci možnost vidět všechny zmiňované přístupy a polohy napříč programovými sekcemi a nutno říci, že největší úspěch slavily filmy s hutnou atmosférou, díla stavící na zřetelném a jasně definovaném výtvarném pojetí.

Anekdotu zastoupila znělka Ivana Zachariáše pro karlovarský filmový festival, v níž se Jude Law pokouší osobitým způsobem vypořádat s následky vandaly poničeného automobilu. Jedna z patrně nejlepších festivalových znělek byla promítnuta v kolorované verzi jako ochutnávka z programové sekce věnované produkční společnosti Stink Films. Neméně originální a úderná byla i satira Ale vážně bych tě musel zabít, která střídá řadu poloh a nálad, aby skončila v břitkém a skrze údernou pointu takřka odzbrojujícím finále. Hůře dopadly okázaleji a dramatičtěji klenuté filmy, které jako by neměly o čem vyprávět a ústřední premisu začaly po chvíli nepříjemně ředit. To je případ francouzské komedie o nevydařeném hereckém konkurzu Miranda a Ferdinand nebo stroze statického snímku Povstaň, Kinshaso, příběhu desetiletého chlapce, který se velmi svérázně protlouká metropolí konžské Kinshasy.

S úzce vyměřeným časem ve finále nejlépe naložili Belgičané. Čtrnáctiminutový snímek Naruby je výtečně využitý prostor, který charakterizuje jak přesný temporytmus, tak pevný a v mnoha ohledech promyšlený vizuální koncept. Svět lidí s Downovým syndromem je světem architektonické extravagance, roztomilých zmatků a nedorozumění. Jednoho dne se do této společnosti narodí chlapec, který se liší svou normalitou. Takto „nemocný“ chlapec je ve společnosti osamělý, ale díky své vrozené vadě dokáže konat neobyčejné věci. Snímek charakterizuje jemný humor a citlivá práce s nadsázkou. Režisér Peter Ghesquière chytře využívá filmové zkratky a postavy vypravěče, aniž by výsledek redukoval na mozaiku úsměvných obrazů či manýristických atrakcí ze světa převráceného naruby.

Zajímavým příspěvkem je i nizozemský film Muž, který spadl z nebe. Kafkovsky laděný příběh o manželském páru, na jejichž pozemek jednoho krásného dne spadne z oblohy neznámý muž, sází na syrovou atmosféru, a to skrze ruční kameru, desaturovaný obraz a minimum dialogů. Na krátké ploše a velmi úspornými prostředky rozehrává temný portrét postaršího páru, který prochází velmi specifickou zkouškou lidskosti a vzájemné loajality.