Když přijede kus punkové historie: Bane, Comeback Kid & co.

Futurum zeje o sedmé hodině prázdnotou. V čase, kdy už se má publiku věnovat poeta Trey the Ruler se svými sociálními agitkami, se rovnou připravují World Eater. Nikdy byste neuhádli, že to jsou ve skutečnosti Němci, jejich punk vykazuje známky toho nejlepšího z NYHC kapel jako Madball nebo This Is Hell. Štěkané, místy až rapované sloky doprovázejí breakdowny, které několik odvážných rozpohybuje do osamělých slamdances. I když pětice nepředvádí nic nového, stydět se nemusí.

V prostoji se objevuje Trey the Ruler a nesměle prosí publikum o chvíli pozornosti. Začne chrlit v neuvěřitelné kadenci báseň na téma proč tohle a proč támhleto, proč vůbec chodíme od práce, proč, proč, proč. Nestíhám rozumět, ale myšlenka je jasná. Po pěti minutách mizí za překvapivě hlasitého potlesku.

My Iron Lung přispějí do soupisky melodickým hardcorem, který dává vzpomenout na Touché Amoré nebo Defeater. V ten moment už je Futurum plné a pod Matthewem se vytváří regulérní kotel, zahrají téměř celý debut Relief. Jejich zvuk výborně ozvlášťnuje večer a po moshcoru od World Eater je to jako pohlazení po duši. Řvané sloky střídají tišší pasáže s vybrnkávanou melodií, žádné roznožky a piruetky, jen Matthew si vyzpívává srdce.

Po deváté nastupují Bane ze staré školy. Loni jim vyšla téměř po deseti letech deska Don't Wait Up, kterou se rozhodli uzavřít činnost skupiny, ten večer to byla jedna z posledních možností vidět je naživo. Aaron Bedard je směs Micka Jaggera a Briana Johnsona, a když na vás tenhle chlap z pódia štěká, je to zážitek. Old school punk se vším všudy a bez pentliček. Aaron chodí po pódiu jako whatever, Zach Jordan vedle něj se může do mikrofónu uřvat. "You can't not be sweaty at punk concert," poučuje Aaron. Tak to vypadá, když přijede kus punkové historie do Prahy.

Hlavní aktéři večera si dávají na čas, ale když se pak zjeví Andrew, vše je zapomenuto a do publika letí první kelímek s pivem. Půlku pódia zabere jen on a Jeremy s kytarou, zbytek kapely se mačká na straně. Set sice načíná stará Talk Is Cheap, ale hned dochází na Wasted Arrows, při které se podlaha stane kluzištěm. Při třetí Do Yourself a Favor lapáme v kotli po dechu, jako bychom už cvičili půl hodiny. Z pódia se skáče jak na běžícím pásu, střídají se staré a nové songy. G.M. Vincent & I, The Concept Says, False Idol Falls. I Depend, I Control obsahuje podle Andyho nejtěžší breakdown, který kdy napsali, což moshpit odměňuje ostrými lokty do všech stran. Ve Futuru je sto stupňů. Comeback Kid se nešetří, Should Know Better a Wake The Dead nás posílají konečně do hajan. Na největší hitovku Because of All se nedostalo a překvapivě se ani nepřidává, kapela chvílí kouká ze schodů a pak odchází. Ale cardio super.