Když seš blbej, tak seš blbej (Povodí Ohře)

Smrdí to tady blitkama nebo se mi to zdá? To nejsou blitky, to bude ta rozbrušovačka ze včerejška. O místním odéru, smradu a Paprscích přemítáme v nekonečné frontě na drink, pražská ty vole kavárna se za intelektuálním výkvětem Západních Čech táhne jak smrad, klidně až do kláštera. Není tu k hnutí. Skrz dveře slyším Sisiho, jak vítá nadšený dav, tělem proběhne nervový tik, sakra, tohle tu už dlouho nebylo. Podladěné kytary, country, řev. BLUES! Z fleku do Šumperka. Kde se to v nich vzalo? Smrdím taky.

„Tahle je pro naše nejvěrnější fanoušky. Sou dva. Ještě jsme ji nikdy nehráli, budou čumět.“ Sisi je zjevně ve formě – poetika s politikou v rovnováze, někdy táhne s kapelou, jindy zabere čelně proti. Tak jak to máme rádi. Je to hnusný, zpocený a sprostý, boogie se potkává s androšem, tohle by se Magorovi líbilo, bleskne mi hlavou, těžko říct proč. Jedna kytara přísahá na garáž, druhá jede flojdy, chvíli se držíte za hlavu, jak je to nahlas, pak najednou přichází ztišení, do kterého se najednou surově ozve „když seš blbej, tak seš blbej“. To bolí. Sorry, Edith, dneska beze mě, vím už v půlce setu hochů od řeky. Takovýhle kapely by neměli začínat. Možná ani hrát.

„Podívej, před chvílí hrál beglajt na cigar box a teď si bere Straťáka, slyšíš ten rozdíl?“ Dva rozumbradové, samozřejmě přímo za mnou. Na pódiu se potí krev a kapou sliny, tyhle teoretici rozebírají stupnice. Kokoti. Majestátní Ostrovy balí nervy do šmirglpapíru – spiklenecký rytmus, rumba koule a nihilismus. Sexy? Asi jako bouračka. Esa, Esqmeg, Climatizado. Štěstí! Fuj.