Ke slunci zády - Kikagaku Moyo

Po stupíncích schodiště šumí zapadající slunce. Rozdává stíny všem, kteří v poklidu vyčkávají venku před pražským Podnikem a drmolí každodenní modlitby. Jaký je čas? Jak je? Jak bylo? Pondělí se propadá do bezčasí, v němž se tvoří legendy. Kikagaku Moyo odvyprávěli Praze svojí část rozvážně a soustředěně.

Ještě před nástupem japonské vlny si pódium uzmuli tuzemáci The Madhouse Express a Laundered Syrup. Zatímco prvně jmenovaní zaujali kvílejícím thereminem a řemeslně vyleštěnou tvorbou, jejich slezští kolegové navrtávali nosné sloupy těžkými riffy s doruda rozžatými bubny. Mrak, který se v sále tetelivě vznášel po jejich koncertu, byl rovnoměrně ředěn stoner rockem a blesky nové vlny britského metalu. Sweet Leaf.

Kikagaku Moyo stihli rozsévat do hlav návštěvníků východní psychedelii, ještě než jim vychladly. Minimalismus v maximalismu. Skladby japonských psychedeliků často začínají od jednoho nápadu, který se nerozvětvuje víc, než je mu dovoleno. Repetitivní melodické struktury v sobě dusí to, co zdobí alternativu - neustále se vymezovat. Kikagaku Moyo spíše doplňují vlastní universum skladeb o malé střípky ostré sólové kytary či sitár, než aby ho radikálně měnili.

Proto nebylo těžké během pražského koncertu klesnout do kolen a nechat do sebe proniknout permanentní refrény z mytických skladeb. Proud jednolitého tempa si půjčují od německých Can a své učitele nechávají pokorně probublávat. Nejen hudba, ale i chování muzikantů dotvářelo atmosféru celého večera, před měnící se videoprojekcí stálo pět neuchopitelných stínů. Kolem nich pulzovala neviditelná hranice teritoria, které okolí respektuje, které nechápe a nepotřebuje chápat. Stačí pouze zpovzdálí sledovat a mít pocit, že je mu dovoleno pohroužit se do rituálu společně.

Během přídavku došlo k narušení aury, kterou si Kikagaku Moyo po celou dobu skromně budovali. Byl ten cizí cápek na pódiu znakem buranství, nebo se chtěl dotknout svých myšlenek? Kdy je dovoleno jít k oltáři, ke slunci a sápat se po stínech?