Kejklíř a francouzká speleologie aneb ze tmy rudá (Celeste + Conjurer)

Už ani nevím, jak se píšou reporty... Ve světle událostí, kdy padá jedna jistota za druhou, těžko plánovat či se na cokoliv spoléhat. Na to jsme si zvykli. Vzpomínám si na březen roku 2020. Car Bomb měli hrát společně s Conjurer ve Vopici a týden předtím to padlo, jako skoro celé kulturní dění. O čtyři dny a dva roky později jako by se zastavený čas rozjel. Jen britští kejklíři vyměnili americký math metal za francouzský postblack Celeste coby hlavní kapelu večera. Pěkná symbolika. Bude už dobře?

Modrá Vopice je taková Sedmička východního břehu Vltavy, popisuji Jakubovi mapu pražských klubů. Velká bouda uprostřed ničeho vypadá za tmy jako Roadhouse z Twin Peaks v punkovém hávu. Pódium solidně osazené vysokými reproduktory ujišťuje příchozí, že je správně nabito. Obrovský rozžhavený bullerjan rozhoupává pavoučí sítě svěšené ze stropu, stejně jako černobílé fotky u stánku Celeste, artworky z jejich alb. Jakub na jejich vystoupení sází, mě zajímá hlavně černý sludge z anglického Rugby.

Po sedmi letech existence a skvělé debutové desce Mire (2018) osidluje čtyřčlenná sestava Conjurer podium plného žižkovského klubu. Bez rozprav se pouštějí do čtyřicetiminutového setu, proplétajícího doom-black-sludge-core větve metalového mlází. Začínají novým singlem It Dwells z připravované desky Páthos, vycházející prvního června. Turbulentní track, ve kterém je všechno, co dělá kapelu tak dobrou: kontrasty mezi brutální riffáží, proměnlivými blast beaty a jemnými melancholickými pasážemi. Sladké trápení. Uječený Brady Deeprose s bílým „véčkem“ doprovází melodicky i disharmonicky nepřehlédnutelného Dana Nightingalea, který si stejně jako v legendární Audiotree Live session vystřihne growlovou pasáž ze skladby Hollow bez mikrofonu a v pitu. Conjurer mají jedinečný cit pro nápaditý groove a s lehkostí dokážou napojit disonantní, chaotické riffy na prostorné doomové okamžiky. Jeden track pak působí jako několik nálad v jednom. Zakončují čtyřminutovým breakdownem, při kterém hodí hlavou i do té doby pasivní starý černokněžník u okna.

Francouzské mám rád akorát screamo, acid techno a sýr, píšu s nadsázkou kolegovi v chatu o Celeste. Oproti předskokanům je kapela z Lyonu matadorem fungujícím od roku 2005 s nyní již šesti deskami na účtu. Zajímavé je, že ty vychází na německém labelu Denovali, kde byste uřvané kapely nehledali, ale ještě horká novinka Assassine(s) ustřelila k Nuclear Blastu.

fotogalerii z koncertu hledejte tady

Ze tmy vystoupí čtyři červené záře. Mladistvá dravost se změní v pevnou zvukovou stěnu, Celeste drtí rychlými kopáky a tvrdí nekonečnými tremoly. Zvuk je obrovský, někdy na úkor kytarových harmonií. Střídající se songy nemají prostoje, komunikace s publikem se dá shrnout do jednoho poděkování. Jako by hráli v izolaci, v samotě a nás hledali. Ve skupinovém headbangu lze zahlédnout lokny, dredy i mulety, v odrazu pěti stroboskopů pečlivě naaranžovaných do publika.

Nepodal bych ale přihlášku do lyonského speleologického klubu, nebýt krásných atmosférických vyhrávek, udávajících valící se mase směr, příběh. Tlaková vlna očišťuje, proto tu jsme, zbavit se dvouletého nánosu neklidu a netečnosti skrze sonický bordel, který léčí. A to dvojice postblackových uskupení na sklonku věků zvládla skvěle.