Kladivo na metalové čaroděje (Black Sabbath)

Skutečně poslední turné? Asi se slušelo přinést pohřební věnce. Smuteční průvod čítal šestnáct tisíc hlav, mějme ale na mysli, že Ježíš taky povstal z mrtvých, tak uvidíme, co na to peklo. Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler během video intra vzkřísili Satana, aby následně s fanoušky pohřbili metalový monolit Black Sabbath hodně hluboko.

Základy, na nichž dodnes stojí architektura obrovského množství hudebních následovníků. Od Metallicy a Judas Priest přes Electric Wizard nebo Mayhem až po Faith No More a mnohé další. Melvins stále nastupují koncerty během Ozzyho kašlající smyčky ze skladby Sweet Leaf a Dylan Carlson dronemetalové Earth pojmenoval podle původního názvu birminghamské legendy. Dechberoucí odkaz, vedle kterého menší koncertní nedostatky bledly jako strachy zsinalý Ozzy v úvodní skladbě Black Sabbath.

Hororová atmosféra, hustý déšť a kostelní zvony. Tony Iommi dokresluje černočernou seanci temnými riffy. Celou mši celebruje frontman Ozzy Osbourne, který nezapře pověst bouřliváka a přes evidentní fyzické vypětí nepřestává hecovat dav. Nezkrotný blázen a klaun, ale taky postava v černém. Tmavý odraz v zrcadle. Stín sebe sama a černokněžník, se kterým je radost zpívat sborové Oh yeah! ve skladbě N.I.B.. Butler s wah-wah pedálem kouzlí geniální basové intro a zpěvák dokončuje dílo zkázy. Ďábel na Zemi nikdy neměl přesvědčivější alter ego. My name is Lucifer, please take my hand.

Energii až do samotného finále pomohlo udržet dobré rozvržení sil. Skladba Rat Salad, která už ve studiové verzi nabízí rytmické umění v plné kráse, umožnila mladému tahounovi Tommymu Clufetosovi, aby předvedl, proč právě jeho přijali Black Sabbath do svých řad. Bubeník navíc starším kolegům dopřál potřebný prostor pro odpočinek. Sóla na bicí jsou samozřejmě samostatnou kapitolou, ale v tomto případě šlo o dobře promyšlený tah, který celý set (stejně jako před třemi lety) udržel pohromadě. Kapela nemusela v půlce koncertu ohlásit přestávku a tryzna plynule pokračovala dál. I Am Iron Man. Měl koncert vyloženě slabé místo? Asi špatně zvolenou výšku pódia, nejsem při svých sto devadesáti centimetrech zvyklý stát na špičkách, abych viděl na muzikanty. Nedostatek vyvažovala obří obrazovka a především perfektně vyladěný zvuk, který na poměry halového koncertu prakticky neměl chybu. Píše se rok 2016 a slabší artikulace nebo nejistota zpěvákova hlasu nemohly nikoho zaskočit. Všichni víme, jakou koncertní formu v posledních letech Ozzy měl. Při poslední zastávce na témže místě to bylo sice lepší, ale viditelná snaha podat co nejlepší výkon a zároveň pobavit si zaslouží obdiv. Kacířské myšlenky na změnu „zadýchaného“ frontmana by měl každý rychle zahnat, protože přes nesporné kvality Ronnieho Jamese Dia i ostatních je rebel Osbourne tím jediným a pravým zmocněncem pekla a inkvizitorem zároveň. Oh no, no, please God help me.

Rozlučkový setlist nepřipouštěl prostor pro novější tvorbu. Black Sabbath publiku servírovali jen nejstarší klasiku jako War Pigs nebo přídavek Paranoid. Otázka God Is Dead?, kterou si na poslední desce 13 muzikanti spolu s producentem Rickem Rubinem položili, zůstala sice nezodpovězena, ale stejně šlo o důstojné uzavření jedné zásadní hudební kapitoly. Všechna tajemství nemusí být nutně prozrazena a pro Black Sabbath to platí 666krát.