Kočka a definice křehkých, naivních dívenek (No Joy)

V polovině festivalu Alternativa 2013, kterou pořádá občanské sdružení Unijazz, se v klubu HooDoo představily tři výjimečné kapely. Ačkoliv nejsem velký patriot, udělalo mi iracionální radost, že ta česká byla nejlepší.

Jako první vystoupili Vložte kočku. Před dvěma lety vyhráli Malou alternativu a není se čemu divit. Od té doby nezaháleli a v HooDoo kapela představili čerstvé album Seat. Vložte kočku ve složení Cyril Kaplan (bicí, elektronika), Kryštof Kaplan (rap, elektronika, hlasy, zvuková stanice), Jiří Konvalinka (elektrické housle) a Tomáš Kubík (piano) jsou zjevem na české scéně poměrně ojedinělým, který si své fanoušky nabírá nadzvukou rychlostí. Pro některé je zamilovat se do nich stejně přirozené jako dýchání. Oni vám totiž nedávají jinou šanci. Je to přesně ten druh zvláštní schizofrenie a deprese, která vám dodává sílu řvát a bojovat. Agresivní bicí, tu dojemné a tu nervy drásající housle, deklarace myšlenek v podobě rapu, který se občas mění ve výkřik. Když už je to na hraně zbláznění, rozjede se oddechová taneční linka. Nejvíce, stejně jako na desce, mě nadchla skladba Dvě nebo tři cesty. Kapela si v ní jemně pohrává s částí písně Jarka Nohavici, jedná se ale o tvrdou hru, kdy slova „kam jsme se poděli, kam jsme se to poděli…“ jsou doplněna osudovými údery bicích. Nekompromisně, bez lítosti, život a vztahy jsou pěkný peklo. „Perou se ve mně dvě nebo tři cesty/ nic dobrýho z toho nekouká/ perou se ve mně dvě nebo tři cesty/ a jedna z nich si ty!/ (…) a já furt nemám žádný pocity, jenom pochyby a úzkost z cest a tak/ bloumám kolem tam, kde není žádná ty a já furt nemám žádný/ pocity jenom pochyby a chyby mám, možná, že taky začínám mít/ stihomam?“ Vystoupení Vložte kočky bylo doprovázeno projekcí černobílých animací. Zjevení a dokonalá kombinace.

Druhá kapela And the Wireman už mi tolik nesedla. Lynn Wright (kytara, zpěv), Paul Wattson (trubka) a Simon Goff (housle) bojovali se zážitkem z předchozícho vystoupení a publiku chvíli trvalo přeorientovat se na jiný styl. Po výbuších energie byl newyorský minimalismus velkým skokem do prázdna. Hudba velmi dobře poslouchatelná v kavárně, kde sedíte a popíjíte dvojku, nebo ještě lépe na ulici, v užším kontaktu s lidmi, kde by se jednoduchost neztrácela mezi chladnými černými stěnami HooDoo. Asi si toho byli vědomi Wattson („Come closer, Prague!“) i Wright, který při jedné písni seskočil z pódia a šel mezi lidi. Šanson, klezmer, jazz, italiano… stejně jako je New York tavící kotel národností, je hudba And the Wireman mišmašem chutí. Stačí jen ochutnat.

Poslední kapela se v Čechách představila poprvé. No Joy pocházejí z Kanady, hráli už na barcelonské Primaveře a postupem času se z dua rozšířili na čtveřici. Dvě ženy, které rozhodně neodpovídají definici křehkých a naivních dívenek. Jak Jasamine White-Gluz (kytara, zpěv), tak Lauře Lloyd (kytara, zpěv) jste skoro celý koncert neviděli přes jejich blonďaté hřívy do tváří. Shoegaze je muzika, v níž je zpěv potlačen, ale úplně nezaniká v řevu kytar. V podání No Joy přicházela jedna vlna hluku za druhou, podpořená vábivým a vlastně něžným hlasem sirén. Pak už jsem uvažovala o definici indie punku, protože po čtvrthodině pominul pocit, že jste na tripu, a nastal čas zamyslet se, jestli nejde o podivné pozérství. V rychlých, sakra rychlých sekvencích to vypadalo, že převládá usilovná snaha o co největší drsnost. Kapela No Joy, kde kromě holek působí ještě Garland Hastings (bicí) a Ashley (baskytara), zahrála fajn koncert, ale nic zásadního nezanechala, nezanechala nic, co by se s prvním nadechnutím mrazivé prosincové noci nevypařilo.