Školní léta s Marilyn Manson

„Objektivní kritika neexistuje, kritika je vždycky zaujatá.“ Jestli mě něco nebaví, tak odosobnělé texty nezaujatých, téměř nezúčastněných pozorovatelů, kteří se nejlépe schovávají za ostatní diváky/posluchače. Marilyna Mansona jsem poslouchal, když mi bylo třináct, což je věru deset let směrem minulost. Na tenhle koncert jsem šel s naivní představou, že se na chvíli vrátím do školních let. Budu hodně zaujatý a hodně osobní. A vy si budete říkat „ty zmrde, hlavně že se lidi bavili, ne?!“

Come on, smile you cunt

Typové jak z diskošky, co pořvávají „Miluju tě Madonno! Karel Gott je nejlepší! Ať žije Robbie Williams!“ a když každý z nich dopije pivo, hodí kelímek do řad před sebou. Tohle jsou přesně ty momenty, kdy přestávám věřit na demokracii. Poslouchat Mansona s sebou neslo označení typu ujetej trhlouš, buzna, ujetej teplouš, debil, divňák. Ne že by v okolí nebylo dost MM triček, těžkých bot, divných účesů, decentních warpaintů, pár přehnaných corpsepaintů, ale taky dost „obyčejňáků“ v party módu. Začala pouť? Creep show? Nemám problém s pestrým publikem, ale... připadal jsem si nepatřičně, jako kdyby všichni starší spolužáci, co nás nesnášeli, za to, že posloucháme metal, dorazili na první koncert, na který nás rodiče pustili. A já jsem přece přišel s tím, že se na dvě hodiny vrátím do doby, kdy chtěl každý vypadat jak z Adamsovy rodiny.

Kromě toho dorazily lolity, pučící mládí zahajující svojí vzpouru, vnuk s babi (nekecám), gothové, punkáči (verze Sex Pistols), sporťáci, co přišli po tréninku. Uzavřená společnost outsiderů, co se s nikým neba a na záchodě čtou Schopenhauera nebo Satanskou bibli, nikde. Všechno odnesl čas. Pocitu, že jsem se dostal na jeden velký třídní sraz, mě nezbavila ani předkapela. Radio friendly pop rock New City Kings, kteří po každém songu nezapomněli připomenout svůj název. „Kdo se těší na Mansona?! Těšíme se, až se vrátíme zase do Prahy!“ Moment nekonečný, Inferno, jaké zažívá, snad doteď, Joseph Thorne v Hellraiserovi. I Silverstein unplugged by byli víc na místě. Jenže New City Kings Mansonovi předskakovali už den předtím ve Vídni. Očividně jsem byl jeden z mála, komu v hlavě řve Malý Nicky, Satan Juniour „sežeru vám srdce!“, i ty nejzlejší obličeje kolem si support užívaly. Shit happens.

Satan is real / Satan takes a holiday

The Louvin Brothers a jejich Satan Is Real jako intro? Podvratné asi jako trhání bible na každém koncertě. Proč Highpriest Church of Satan nepoužije jako intro nějakou žhavou vypalovačku z Laveyovy desky Satan Takes a Holiday? Čekal za rohem Lonesome Wyatt? Ostatně i King Dude se kámoší s Munlym Munlym a Denver Broncos UK vydali na Pesanta Urfolk, jinak black metal/dark ambient/neo folk labelu. Dělám si z toho spíš srandu, je úplně jedno jestli se z reproduktorů line Mozart, gospel nebo Reverend Charlie Jackson. Kdo říká, že věnuje pozornost tomu, co zrovna uvozuje koncert, lže. A pošuci, co poslouchají hudbu Antona LaVeye, zase nechodí na koncerty. Co tím vším chci říct, ví jen sám Satan.

Angel with the Scrabbed Wings, Disposable Teens, ideální začátek pro někoho, kdo přišel do Lucerny jako do stroje času. Zvuk, ten zvuk. Jako když Belzebub otevře ústa a vyletí roj much. Stoje uprostřed a uprostřed, říkal jsem si, to si sedne. Občas jo, občas ne. Vysvětlení tentokrát nemá ani Lucie Ferová. Lidi skáčou, řvou, baví se. Opozdilci se snaží prodrat do přednějších řad a všichni si striktně a nekompromisně střeží svá místa. Manson střídá outfity instantly, skoro to nejde postřehnout. Říkám si, že tam snad někde má celou truhlu oblečků. Oblek Orlok hadr, vestička, na Dope Show řádně vypimpený, nazisploatační estetika, buřinka a mickey ušiska, chůdy (Sweet Dreams). Netřeba středoškolské matematiky, aby člověku došlo, že detaily ladí podle toho, jaký song a z jakého alba zrovna hraje. Šaty dělají show? Na mOBSCENE je „nejobscénnější“ počáteční průpovídka o „penis pictures“, všechno to zní i působí strašně bezpečně, stejně jako Irresponsible Hate Anthem. Kazatelna. Antichrist Superstar. Beautiful People. Říct, že mi tam chyběla Daisy Berkowitz nebo John 5, je irelevantní. Málo agresivní, moc profesionální? Jednou Manson třísknul snad tou berlí do bicích s „ještě nikam nechoď“. Show nebyla obscénní, blasfemická, odporná, ani agresivní (navzdory tomu, že zaznělo pět věcí z Antichrist Superstar). Otázkou však je, jestli někdy takoví Marilyn Manson byli. Přehnaná očekávání. Všichni se bavili a „disposable teens“ nadšeně pištěli. Kapesní inferno plné zábavy pro všechny.

Závěrem, jak psal Marcia Montenegro ve svém článku na Christian Answers for the New Age: [NOTE: If you consider yourself a fan of Marilyn Manson, I'd like to hear from you. Please email me from this site and let me know why you like Manson and what his impact on your life has been. Thanks.]