Koncert, nebo diskotéka? Kiasmos

Island táhne. Zas a znovu nás o tom přesvědčují po střechu narvaná vystoupení umělců z mýty a legendami opředeného ostrova. Už dávno to není jen o Björk nebo Sigur Rós, u země s tak malým počtem obyvatel je až šokující, kolik (malých) velkých hudebních hvězd poslala na současné hudební nebe. Jednou takovou je i Ólafur Arnalds, hyperaktivní talentované dítko, kterému se během pár let podařilo ovládnout svět soudobé vážné hudby. Což není na bývalého bubeníka hardcoreové formace Fighting Shit vůbec špatná bilance. Potvrdil to i v loňském roce během krásného vystoupení v Gongu během Colours of Ostrava, už tam se naplno projevil jeho větší příklon k elektronice a tablet položený na pianu používal pomalu stejně jako samotný nástroj.

V Akropoli už byla jeho transformace dokonalá. Ve spolupráci s Janusem Rasmussenem (Bloudgroup), rodákem z Faerských ostrovů, přišli v loňském roce pod hlavičkou Kiasmos s čistě elektronickým eponymním albem, které ještě letos doplnili o EP Looped. A soudě dle vyprodaných show všude po světě to byla zase trefa do černého. Velkou popularitu dvojice koneckonců potvrdila i pražská zastávka turné, když v cestě nestál jen předsváteční večer, ale i Prodigy v nedalekém Karlíně nebo A Place tu Bury Strangers v Meetfactory. Konkurence nekonkurence, vyprodáno bylo beznadějně a Kiasmos by nejspíš do posledního místa zaplnili i sál s výrazně větší kapacitou. Poslední podobný nášlap v Akropoli jsem letos zažil už jen při tuzemské zastávce jiného Arnaldsova kumpána - Nilse Frahma.

Arnalds sice ani pod Kiasmos svůj původ „klasika“ nezapře, ale pianové motivy i táhlé smyčcové party slouží jen jako atmosférický podklad chytlavým beatům a zvukovým smyčkám. A naživo to duo potvrdilo s nebývalou intenzitou. I když o tom označení „naživo“ by se dalo polemizovat. Už předskakující Aid Kid ukázal, že to bude večer chlápků stojících za noťasy a točících čudlíky. Kiasmos to pak samozřejmě pozvedli ještě o level výš, ať už co se týče hypnotických projekcí umocňujících hudbu, nebo celkově využití světelného aparátu. Ano, byl to koncert. A zároveň tak trochu diskotéka. Ale taková sofistikovanější, na kterou můžete jít, aniž by hrozila ztráta puncu intelektuála (pokud si na něm zakládáte). Ale tak si to prostě doba i samotný žánr žádá. Při takovém koncertním zážitku si nemůžu nevzpomenout na dotaz účastníka podobné akce, který se přes facebook dotazoval, jestli daný interpret vystoupí živě, nebo zda-li se bude jednat pouze o DJ set. A jaký by v tom vlastně byl rozdíl?

Arnaldse preludujícího za pianem sice vždy uvidím raději než toho lámajícího beaty v Rasmussenově společnosti, to ale neznamená, že by vystoupení Kiasmos nebylo strhující. Kdysi jsem si nedokázal představit usínání bez Arnaldsových Living Room Songs a probouzení (a cestu do práce) bez Kiasmos. Je to hudba, u které se dá relaxovat i pracovat, je to hudba, která v pondělí večer rozhýbala narvanou Akropoli, včetně rozvrzaných dveří.