Kongresák na nohou, tleskající - Ludovico Einaudi

Do Prahy dorazil italský pianista a skladatel moderní vážné hudby Ludovico Einaudi. Mistr minimalistických kompozic, který se nebojí ani popovějších pasáží a různých experimentů s world music i elektronikou, se Praze představil na apríla, ale žádná sranda to nebyla.

Bývalý Palác kultury prošel sice modernizací názvu na Kongresové centrum, to je ale taky poslední modernizace, která je na něm vidět. Socialistický moloch s nevkusným zažloutlým vnitřním obkladem není zrovna estetickým zážitkem, nicméně koncert se vyznačoval spíše decentním osvětlením a skvělou atmosférou, která odvedla pozornost od prostředí. Einaudi nastoupil společně s šestičlennou doprovodnou kapelou, která zahrnovala perkuse, smyčce, basu i v soudobé vážné hudbě oblíbené zapojení elektroniky do podkresu skladeb. A pohltil hned od začátku. Vzletný melodický klavír podpořený violoncelly i masivními bicími se okamžitě zaryl do kůže a koncert byl strhující od prvního tónu po celou první část, kterou zhruba po hodině ukončil odchod doprovodné kapely.

Poté se mistr ujal „slova“ sám a nabídl skvělou lekci ze hry na klavír, kdy dokázal ukolébat, aby si pak chytře zvolenou změnou melodie či rytmu přitáhl diváckou pozornost zpátky. Diváckou pozornost, která zvlášť u dále sedících diváků obrovského sálu lítala všude možně. Místo Euinaudiho a jeho nástroje jste viděli jen rozmazanou skvrnu a lesknoucí se pleš? Nevadí. Stačilo zavřít oči a Italovy prsty vám šeptaly do uší, na čemž měl zásluhu i skvělý zvuk v tichých i výbušných pasážích. Euinaudi ošklivý pomník architektury i kultury socialismu svými magickými prsty během chvíle přemazal na klášter poblíž Verony, kde nahrál své poslední album In a Time Lapse, které přivezl představit. Stačilo jen zavřít oči a naslouchat.

Člověk ani nepostřehl, že se postupně vrátil zbytek kapely, aby koncert dovedl do třaskavého finále a po ovacích vestoje i k následnému přídavku. V něm Einaudi potvrdil, že mu není cizí ani líbivější hudba a poprockové aranže, které spojil se svojí zkušeností s tvorbou soundtracků. Výsledkem byl Kongresák na nohou tleskající do rytmu, netypický, ale výborný zážitek z koncertu minimalistické vážné hudby.