Kouzlo nehybného měsíce (Warhaus)

Pokud jste během posledních let chtěli dávku srdcebolné melancholie zabalené do opulentních popových melodií, Warhaus byli sázka na jistotu. Na loňské čtvrté řadovce Karaoke Moon se frontman Maarten Devoldere výrazněji odklonil od věčných témat lásky a vášně a ponořil se do zkoumání podvědomí, ve kterém se vypořádává se stereotypním obrazem mužské maskulinity. Tematická proměna a zklidnění doposud velkolepých aranží se promítly i do koncertního pojetí Warhaus. Večer ve vyprodané Arše+ byl ale důkazem, že belgický zpěvák je především vypravěč, kterému byste dokázali viset na rtech celou noc.

Otvírákem I’m Not Him, plným chtíče a mileneckého napětí s téměř šeptaným textem „You want magic, count me in / You want Jesus, well I'm not him“, se Warhaus okamžitě vryli pod kůži. Ve skvěle nazvučeném prostoru vynikaly jak intimní momenty, jako například klavírní balada Jacky N. doplněná o akustiku, tak i skladby, které nechávají rozburácet celou doprovodnou kapelu. V tomto ohledu bylo vrcholem provedení Beaches z debutu We Fucked Flame Into Being, při kterém Devoldere na stupínku s pozounem nad hlavou vyhání dramatičnost momentu do nesmyslných výšin a chystá půdu pro funky kytaru Jaspera Maekelberga. Zažil jsem to počtvrté, husí kůže mi naskočila i tak.

Setlist sestávající převážně z posledních dvou desek potvrzoval odklon od období, kdy Devolderea na pódiích svůdným zpěvem doplňovala Sylvie Kreusch a Warhaus sloužili jako testament neukojitelné vášně. Kreusch, která se objevila i ve třech skladbách posledního alba, nahrazují naživo backvokály celé skupiny, které přes veškerou snahu nedokážou vybudovat tak intenzivní napětí, jaké jiskří mezi dvěma bývalými milenci. Vše dohání s precizností hodinového strojku budovaná hutná atmosféra prosáklá uhrančivým hlasem svádějícím k sázce s ďáblem.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Warhaus vždy umně pracovali s vyvažováním minimalismu a až orchestrálních pasáží. Kombinace, kterou aktuálně dovádí k dokonalosti, doprovází chytře a jednoduše pojatá stage, nad níž se vznáší nehybný měsíc. Skrze něj se světla reflektorů lámou do příjemně potemnělého světelného šumu, který například u Where the Names Are Real dával vzpomenout na klip k singlu Bunker od „domovských“ Balthazar. Hlavní odkaz na poslední řadovku Karaoke Moon přišel při přídavku. Místo dlouhého vytleskávání se vysoký frontman zjevil uprostřed davu, kam si nechal přivézt starou karaoke sestavu, a se zrnícím obrazem před očima tlumeně s celým sálem odzpíval hitovku The Best od Tiny Turner. Jednoduché, vtipné, přitom dojímavé.

Devoldere během hodiny a půl potvrdil, že jeho životní posun se neodehrál pouze na papíře a ve studiu. Dokazuje, že ukončit ustavičné sebeprožívání a začít znovu žít, je možné kdykoliv: „I am 35 and I'm very much alive / I mean Jim Morrison was just a little kid when he died.“ Snad se v novém světě neztratí.