Královny freak folku CocoRosie v Arše

Divnofolkové sestřičky Casadyovy netřeba dlouho představovat. Od doby, kdy si v koupelně pařížského bytu nahrály lo-fi debut La maison de mon rêve, uplynulo už dvanáct let, za které se celosvětově proslavily nejen na poli hudby a umění, ale i svojí občanskou angažovaností s kampaní Future Feminism. V Praze se jejich výlučnou scénou stalo Divadlo Archa, na kterém naposledy společně stanuly v roce 2013 s deskou Tales of a GrassWidow a Bianca pak sama loni při multimediálním vystoupení The Dead Season v rámci festivalu Pražské quadriennale. Loňská deska Heartache City si samozřejmě vyžádala své vlastní evropské turné a zastávka v oblíbené Arše v něm nemohla chybět, zvlášť, když se po lístcích jen zaprášilo.

Chvilku po osmé sál ztichl a potemněl a na pódium nakráčel chlapík s vizáží André Rieu v obleku s vestičkou a náušničkou v uchu. Spíš než na předskakujícího umělce vypadal na člověka, který se vás každou chvíli zeptá na váš názor na význam Bible v současném světě, případně se vám pokusí prodat nový model vysavače. Směj se, pisálku, směj, ale příště si aspoň chvíli počkej, aby ti zas nespadla čelist až na podlahu. Přesně to se stalo, když se Sorne pustil do svého setu. Začal zlehka, jednoduchou melodickou linkou, hned od začátku spíše ve falzetových polohách. Postupně začal pomocí loopingů vrstvit hlasy na sebe, obstarával si tak i rytmiku a harmonie, občas pro dokreslení přimíchal předpřipravený sample nebo si nasmyčkoval bicí. Výsledkem byl dokonalý vokální šamanismus oplývající dramatičností, při nejvypjatějších momentech, jako třeba ve skladbě Shaman of Snakes, vyvolávající husí kůži po celém těle. Radost publiku udělal i vydařený cover All Is Full of Love od Björk.

CocoRosie od minulé české zastávky zeštíhlily koncertní sestavu o baskytaristu, takže vedle sesterského dua se na pódiu objevili už jen beatboxer TEZ a klavírista a trumpetista Tak. Kvartet hudebníků zahájil set titulní skladbou Heartache City, které následovaly Tim and Tina a Un Beso taktéž z nového alba. Že je poslední deska návratem ke kořenům, Cocorosie potvrdily zařazením starých věcí jako Madonna nebo Candy Land z debutu. Celý setlist, ve kterém zastupoval materiál z aktuální desky největší část a byl doplněn průřezem skladeb z celé předchozí diskografie, byl proveden v poměrně komorních aranžích a některý písně (opět) přepracovány téměř k nepoznání. Což může, ale nemusí být ku prospěchu, a třeba u závěrečné R.I.P. Burn Face to působilo jako nepodařená snaha o znovuvynalezení kola. Dost možná charakter nové desky, na které snad kromě Lost Girls není píseň, která by byla nějak výraznější, a výběr dalších skladeb v setlistu, způsoboval, že jednotlivé písně měly tendenci slévat se do sebe. K nejzajímavějším momentům patřily singly Lemonade, který jako první opravdu probudil publikum, a God Has a Voice, She Speaks Through Me, při němž a několika následujících písních si zahostoval Sorne, tentokrát v kostýmu, jež kamarád trefně pojmenoval „krajkovaný Ku Klux Klan“.

Rozhodně se nedá říct, že by CocoRosie předvedly nepovedený koncert. Pódiová prezentace s kostýmy a líčením i celkový výkon nepostrádaly standardní kvalitu a své kouzlo, aranžmá bylo pojato jinak než při posledních návštěvách, pro mě bohužel ve srovnání s nimi fungovalo nejméně.