Krásy a úskalí eklektičnosti: Hatis Noit a showcase Erased Tapes

Label Erased Tapes je známý především jako domov největších jmen neoklasické hudby a historicky měl blízko k alternativní elektronice. Tyto proudy měly na jeho přehlídce v Paláci Akropolis po jednom zástupci, za mnohem pozoruhodnější ovšem považuji jméno třetí, které sice do stylu vydavatelství povšechně zapadá, ale jasným škatulkám se vyhýbá. Když vydala japonská zpěvačka Hatis Noit nahrávku Illogical Dance (2018), bylo to zjevení, které si bralo to nejlepší z přístupnější současné kompozice a experimentální elektroniky. A ačkoli loňská Aura tuto laťku nepřekonala, měl být její český debut skutečnou událostí.

Violoncellistka Anne Müller, která večer otvírala, především precizně naplňovala standardy určitého stylu. Kontrapunkt smyček a živého hraní vytvářel nekonfliktní, byť místy dramatické melodie vybízející publikum k zasněnému pohupování. U hudby, která takto komunikuje jemné emoce a nedere se o plnou pozornost, se nedá nezmínit ona otřepaná filmovost, určitý výsek postglassovské vážné hudby se zkrátka takto zažil. Z mustru čitelného, efektivního pop minimalismu vystupoval jen nejistý zpěv – a to nebylo na škodu.

Jakkoli nešlo o překvapivé vystoupení, do daného kontextu zapadlo, což pro závěrečný set Rival Consoles neplatilo. Na dvě subtilní hudebnice navázala velkolepá masa synťáků, která se rychle přelila do rovného basového tepání. Byl to šok dramaturgický i kulturní. Velkolepé devadesátkové melodie, které dnes progresivní producenti dekonstruují či rekontextualizují, tu zněly zcela nereflektovaně, rytmy, byť i hravější, nenabízely komplexnost ani onu uhrančivost minimalu. Dojmu navíc nepřidávala podivná zvuková zastřenost, která by se v některém z pražských tanečních klubů takřka určitě nevyskytla.

A co Hatis Noit? Dalo by se to shrnout jako důstojná krása. Vokalistka v bílých šatech precizně interpretovala skladby z alba Aura a mimoděk přitom procházela pěvecké tradice různých epoch a světadílů, od gregoriánského chorálu přes gagaku a postminimalismus Meredith Monk po bulharské zpěvy a snad i indické a indiánské melodie, vždy s naprostou suverenitou. Ačkoli se většinou držela ve středech a vyšších středech, některé hlasové kreace blízké hrdelním zpěvům ohromovaly.

Přesto zůstal dojem o krok před vytržením. Hatis Noit volila puristický přístup, kdy veškeré zvuky vznikaly přímo na pódiu a jediným přidaným nástrojem byl looper. Například hlučné výdechy, které neměly daleko k beatboxu, nekonvenčně a vkusně zahušťovaly zvuk, ale nedokázaly překonat dojem, že by se toho mělo dít o něco víc, že je zvuk jaksi usedlý. Jako by si Hatis Noit ze všech vlivů na posledním albu vzala nejvíc z rozvážných lidových temp Le Mystère des Voix Bulgares.

Zároveň s tím se logicky nabízelo srovnání s Lisou Gerrard, která občas dokáže jen zvukem svého hlasu poslat do kolen, a podobně se až příliš připomínal vliv zmíněné Monk. Byl to mimořádný koncert – jenže u hudebnice, od které jsem po Illogical Dance čekal revoluci, spíš potvrdil, že se od zvukové rozmanitosti, kterou umožňovaly výraznější elektronické manipulace, odklonila k rozmanitosti performativní – takové, kterou lze „čistě“ reprodukovat na pódiu. Je to legitimní přístup, ale já doufal, že Hatis Noit posune dál odkaz jak Meredith Monk, tak Holly Herndon, když pro koncept opustila své kyborgské hymny. Kdo ví, kdy se někdo tak nadaný objeví.