Křest bez křtu a vyplavený adrenalin (Metronome Blues a spol.)

Druhý křest alba Sides z produkce Metronome Blues se uskutečnil ve sklepním prostoru pražského Klubu FAMU. Kapela si pozvala hosty Wild Tides a Kill the Dandies!, jenom na ten křest nějak nedošlo…

První obsadili pódium Wild Tides. Jestli se dá jejich koncert popsat jedním slovem, tak je to punk. Výstřední leader Jakub Kaifosz – mimochodem vystoupil i v Brně ve formaci Lazer Viking – se v komunikaci s publikem omezuje většinou na pouhé čau, zbytek už je domlouvání se spoluhráči („Už můžem?“). Show je splašená, každá vteřina drahá a píseň někdy skončí dřív, než začne. Kapela ale funguje a je sexy, ať už hraje surf rock, garage punk, nebo osmdesátky.

Kill the Dandies! se na scéně objevili v roce 2007, z účinkujících tedy působí nejdéle, což jim zaručilo i největší množství fanoušků a nebouřlivější ovace. La Petite Sonja, blonďatá klávesačka/zpěvačka, mohla některým divákům podsouvat spojení Sonic Youth a poslech naznačil, že podobnost nebude čistě náhodná. Kill The Dandies! chvíli vyvolávali duchy rock and rollu a na moment nasedli do dostavníku letícího prérií, aby nakonec zaparkovali v potemnělé třicet let staré garáži. Koncert pokrytý závojem psychedelie, který ovšem dovoloval energii unikat mezi omámené posluchače, násobně překonal to, co můžeme slyšet na studiovkách kapely.

fotogalerie z koncertu

Hlavní aktéři Metronome Blues, v čele s Novozélanďanem Rhysem Braddockem, tady neměli takovou podporu jako předchozí band, ale i tak si Braddock pochvaloval dobrou návštěvu. Brněnská parta, stylově ukotvená v noise rocku, si už první křest, včetně polévání bohemkou, odbyla v Kabinetu Múz, takže došlo jen na představení alba prostřednictvím odehraných písní. V undergroundovém prostoru to bylo víc než adekvátní.

Metronome Blues i ve třech postavili zeď zvuku tak silnou, že by ji neprorazila ani mordorská beranidla, mohla být ale narušena jedním špatně zvoleným tónem. Nestalo se, a Braddock s českými spoluhráči ukázali, že i dnes zůstává síla tří elementů rocku (kytara-basa-bicí) nezměněna.

Jak se večer přibližoval ke svému konci, bylo tak strašně svůdné zavřít oči a nechat pod kůži pronikat kytarové plochy, které Braddock bohatě vybavený efektovými pedály a looperem skládal do vrstev tlustých jako zimní ponožky. Zvuk hlasitý, a přesto překvapivě křehký, zanechávající v uších vzdálené zvonění a v hrudi vzduchoprázdno po vyplaveném adrenalinu.

P.S.: Neví někdo, proč Braddock zpívá do dvou mikrofonů?