Křičet, brečet, skákat (Touché Amoré)

Koncert jako terapie. Trochu otřepaná fráze, která tu platí více než kdekoliv jinde. Vystoupení Touché Amoré je řízený léčivý proces a frontman Jeremy Bolm má stále dost energie a charismatu na to, aby alespoň na chvíli uzdravil každého, kdo naslouchá jeho křiku. Nebo ještě lépe, každého, kdo křičí s ním.

Hodinové vystoupení formace ze slunné Kalifornie je plné temných mraků. Jeremy křičí a plní vzduch černými obláčky – větami o bolesti, ztrátách, smutku a každodenní nespokojenosti. Negativní emoce se kumulují, srážejí, a už po několika prvních skladbách prší do prvních řad, které se navzdory tomu nepřestávají přelévat ze strany na stranu a natahovat ruce vzhůru. Intenzita přednesu, síla nástrojů a sugestivní nasvícení stupňují prožitek. Strach a beznaděj se rozpouští v pocitech sounáležitosti a štěstí, katarze je nevyhnutelná a ke každému přichází v jiný moment: v drásající repetici skladby Rapture, v láskyplném refrénu Reminders nebo energické smršti skladby Disasters z nejnovější nahrávky kapely Spiral in a Straight Line.

Z loňské novinky zazní nakonec čtyři skladby, zbytek setu tvoří téměř spravedlivý průřez předchozími nahrávkami. Zatímco u některých kapel je naprosto zřejmé, na jaké hity publikum čeká, u Touché Amoré to působí, jako by každá ze skladeb byla pro alespoň malý výsek publika tou nejdůležitější v životě. „There’s songs that saved me…,“ vystihuje Bolm v Anyone/Anything schopnost tvořit písně, které se zavrtávají hluboko do srdcí posluchačů.

Pětice zocelená množstvím tour a koncertů v šedesáti minutách dokazuje, že dobře ví, jak připravit setlist. V jeden moment se MeetFactory tlačí dopředu a z plných plic křičí „I'm losing sleep, I'm losing friends, I've got a love hate love with the city I'm in...“ a v dalším nabírá dech během pohupování se v klidných pasážích pomalejších skladeb. Napětí střídá klid, vztek trhají na kousky záblesky štěstí a v závěru vše vygraduje ikonickou Flowers and You. „It was time this whole time...“

Texaské Trauma Ray, kteří s Touché Amoré jako předskokani absolvují celou přes měsíc dlouhou tour po Evropě, už vyhlíží v podstatě plný sál. Statický obraz pěti postav a tří kytar je zalitý sytě zeleným světlem, které jako by se mírně rozvibrovalo ve chvíli, kdy se prsty rozběhnou po takovém množství strun. Shoegaze skupiny je spíše tíživý než snově zamlžený, má k sobě připoutané těžké závaží. Kotvu táhnoucí ho do hlubin smutku a temnoty.

Trauma Ray spoléhají na syrovou sílu přímočaré a zároveň mnohovrstevnaté hudby, kytarové linky spolu se spolu se zastřeným hlasem splétají ve vzduchu kolem kapely, která působí příliš uzavřeně. Jako by hrála primárně pro sebe a nenechala posluchače proniknout do světa, který vytváří. Místo hlubokého ponoru, který by odhalil promyšlené konstrukce písní, tak klub zůstává na hladině a marně zírá do černých vod.

Rozproudit emoce v úvodu večera dostali za úkol domácí Zmar. Jejich emo-hardcore nadnáší postmetalová monumentálnost, která intenzivní set plný skřípavého řevu a blikajících stroboskopů rozprostřela až do zadních řad. Jiskřičky naděje, které se objevují u Touché Amoré a Trauma Ray, nahrazují ostré záblesky bílého světla. V hudbě a textech pražské kapely totiž není místo pro nic než vztek a beznaděj.

„Až skončí moje poslední směna, spalte moje tělo. Stejně mi na něm moc nezáleželo,“ křičí Michal Pavlíček, jako by mu skutečně šlo o život. Vypjatý hlas zní, jako by každou chvíli mohl vypovědět. Zbytek kapely se nepoddává podobným záchvatům zběsilosti a navzdory divokosti drží hudbu v připravených kolejích.