KVIFF 2016 - Bezpečný útěk z divočiny

Beznadějně plné projekce a mizivá šance dostat se na vytoužený film, i taková je festivalová realita. Pokud se už divák rozhodne vystát dlouhou frontu na nejistá „last time“ místa v kinosále, s překvapením zjistí, že odvážlivci v předních řadách čekají už více jak čtyři hodiny (Anthropoid). Filmy, které nakonec zůstanou k mání, proto nejsou z řady nejpozoruhodnějších.

Dokument Poslední léto o postarším promítači, který cestuje po Španělsku, kde organizuje filmová představení pod širým nebem, je svým letargickým a monotónním rytmem divácky náročný, místy až vyčerpávající. Režisérka Leire Apellaniz Lópezová zvolila distanc a polohu tichého pozorovatele. Svébytný portrét staví na promítačově opakující se rutině, sleduje ho v banálních situacích, rozhovorech o budoucnosti digitální technologie a pozvolna uvadající kráse filmového materiálu. Místy možná hypnotický, ale neúprosně fádní portrét svérázného snílka.

Mexické krátkometrážní drama Na pokraji zase nemá daleko k čisté exploataci. Sociální drama o svobodné matce pěti dětí, která řeší svou existenciální frustraci v opakovaných útěcích mezi partu bezdomovců, je plný obrazů hysterie a do krajnosti vybičovaného naturalismu. Delší stopáž by bezesporu umožnila pochopit pocity ústřední postavy a klíčové vazby, takto zůstává jen několik stěží pochopitelných pohnutek, nedotažené motivy a mizivá dávka empatie.

Road movie Tohle je náš svět je z jiného těsta. Životní optimismus se potkává s melancholií, jemné filosofování s dětskou rozpustilostí a ostře ironickým tónem. Drama režiséra a scenáristy Matta Rosse vypráví příběh svéhlavého otce, který vychovává svých několik dětí mimo civilizaci, hluboko v přírodě. Teprve smrt matky přiměje celou rodinu vydat se zpět mezi lidi, setkat se s prarodiči, zamilovat se a najít nový životní směr. Konflikt izolovaných děti s civilizací je upřímně zábavný, aniž by snižoval vážnost filmu. Každá z postav má výsostný okamžik pravdy, v rámci něhož dokáže odvážně a velmi věrně popsat životní pocit a postoj, k němuž se hlásí. Určitý díl pravdy má jak postava Vigga Mortensena, lpící na přirozených instinktech, tak jeho tchán, který naopak věří v důležitost sociálního začlenění a fungování ve společnosti. Režisér neprotežuje ani jedno z východisek, nicméně v závěru se jeho snahy postaví proti smyslu rozehraného dramatu. Film se začne rozpadat, ve snaze završit všechny dějové linie a dohrát osudy všech zúčastněných postav nabízí hned několik konců. Nastupuje doslovnost a patos. Touha po smíru a nalezení harmonie v osudech volnomyšlenkářské rodiny tupí hrany jinak příjemně odvázaného a místy trefně jízlivého filmu. Výsledek manipuluje s divákem, nutí ho přijímat v podstatě snadná poselství a vybízí k tomu, najít zlatou střední cestu, proplout životem opatrně a kompromisně.