KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho, které krom jiného nabízí i jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů vůbec. Zdánlivě poklidný rodinný výlet rozpálenou iránskou krajinou se s ubývajícím časem stává melancholickým zážitkem, který dost možná navždy změní rodinné vazby.

Panahi mistrně pracuje s dynamikou vztahů, s jemným humorem a sarkasmem. Aniž bychom opustili interiér vozu, servíruje ty nejautentičtější hrdiny, které bylo možné na karlovarském festivalu vidět. Smích a dojetí přichází naprosto přirozeně, bez zbytečně strojených scén a křiklavých ornamentů. Film je přehlídkou slovního ekvilibrismu, výtečných režijních nápadů a citu pro detail, díky němuž je i stísněné prostředí vypůjčeného automobilu velmi živým místem.

Klíčem je Panahiho chytrá hra s kontrasty (sarkastický otec, starostlivá matka, extrovertní a naopak do sebe uzavřený syn) a záměrným potlačováním některých zásadních informací. Když se v závěru všechny indicie spojí v pevný celek, ozřejmí všechny motivace a emotivní výkyvy, drama je i bez okázale dramatických momentů silné a procítěné. Všechny hádky a tahanice mezi jednotlivými členy rodiny získají nový rozměr, jsou vyargumentovány, konflikty vyřešeny, ale nezbude nutně jen hořkost. Život je ve všech zákrutách a zkouškách, které spřádá, pořád neobyčejné místo a všechny jeho radosti mohou být zprvu neviditelné a paradoxně i zintenzívněné svým krátkým trváním. Každopádně posla těchto jemných sdělení a nevšedních lidských příběhů, režiséra s pevným rukopisem Panaha Panahiho se rozhodně vyplatí sledovat.

Poslední film Apichatponga Weerasethakula Memoria je zároveň i prvním filmem, který se thajský režisér rozhodl natáčet mimo svou domovinu. Přesto nezůstal nic dlužen podmanivé atmosféře filmů předchozích a patrně ne náhodou své hypnotické obrazy zasadil do Kolumbie - rodiště magického realismu. Memoria je především pocitová zkušenost, film o vnímání jemných virblů světa okolo nás, cesta do podvědomí, které nás konfrontuje s neprožitými, přesto povědomými obrazy, nutí nás rozpomínat se a vracet do minulých a jiných životů, podávat zprávy o dosud netušených věcech a událostech.

Film plyne v pomalém rytmu snovosti a zvláštních halucinací, které generují hrdinčina traumata a úzkosti. Jessicu (Tilda Swinton) budí ze snů zvláštní dunivá rána, jejíž zdroj není schopná určit, stejně jako je komplikované vůbec popsat její zvukovou charakteristiku. Hlasitý zvuk se ozývá čím dál tím častěji a zdá se, že je i jakousi zprávou, vodítkem k věcem a událostem, které přesahují běžnou lidskou zkušenost. Režisér nikam nespěchá a pouť Jessiky za poznáním orchestruje jako montáž dlouhých statických obrazů, z nich každý má svůj vlastní rytmus a jedinečnou práci s plasticitou prostoru.

Weerasethakulův film je fascinující poutí od všeobjímajícího ruchu a lomozu velkoměsta směrem k ustrnutí v tichu kolumbijského venkova. Krom vší mystiky nám režisér dopřává i pozastavení se nad otázkou kvality filmu a médií, které se snaží zakonzervovat naše vzpomínky a realisticky zachytit svět okolo nás. A to když se hlavní hrdinka pokouší zvukovému mistrovi rekonstruovat mlhavou a polospánkem pokroucenou vzpomínku na hlasitý zvuk. Zvukař velmi věrně, krůček po krůčku, sestavuje model neobvyklého zvuku a tvůrce jako by se ptal, zda-li je vůbec možné zachytit něco tak abstraktního a pomíjivého, jako jsou pocity a dojmy tak, aby nevznikla jen vybroušená, ale syntetická nápodoba.