KVIFF 2022: Nežádoucí Kapitán Volkonogov a rutina Davida Cronenberga

Teploty jak na houpačce - z deště do extrémně klimatizovaného kongresového sálu, z filmu pak rovnou na sluncem rozpálený asfalt před Thermalem. Avšak nutno říci, že některým snímkům podchlazená atmosféra kinosálu přinejmenším svědčí. Jedním z nich je drama Kapitán Volkonogov uprchl, jehož téma, navíc v kontextu s aktuální situací na Ukrajině, je přinejmenším stejně mrazivé. Kvůli nasazení ruského filmu do letošního programu se důrazně ohradili ukrajinští filmaři, a to i navzdory tomu, že drama ze stalinistického Ruska roku 1938 kritizuje zrůdnost sytému. Jeho obzvláště vypracovaná metodika lži či praktiky „zvláštních metod” se v podstatě vztahují i k současnému Putinovu režimu a jeho argumentaci toho, co se v přímém přenosu odehrává na Ukrajině.

Drama s magicko-realistickými prvky vypráví příběh respektovaného kapitána Volkonogova, sluhy stalinistického režimu, který ve velkém popravuje domnělé nepřítele státu. Morální zodpovědnost a náhlé uvědomění si zrůdnosti celého režimu v něm cosi zlomí a kapitán uteče ze služby, vydá se hledat pozůstalé obětí, aby se jim omluvil a dosáhl tak odpuštění. Režiséři Alexej Čupov a Nataša Merkulovová nevyprávějí jen strohé dobové drama. Jejich film je mixem thrilleru i hororu, využívá stejně tak magické prvky jako poetiku orwellovské dystopie, kterou charakterizuje zlo v podobě uniformního kolektivu a naprosté neprůhlednosti diktátorské hierarchie. Ani zde nefungují spravedlivé zákony, není kam utéct, neexistuje nikdo, komu lze věřit, a všechny zmařené lidské životy jsou jen čísla ve statistikách. Tento ikonický koncept je však i největší slabinou jinak celkem suverénně plynoucího filmu. Krom důsledného naplnění všeho výše uvedeného nenabízí nic opravdu niterného a ozvláštňujícího. Na vině je i fakt, že hlavní hrdina nenese velké sympatie ani emoce. Ty má evidentně generovat jeho konfrontace s pozůstalými, jejichž osudy jsou v mnoha ohledech jemnější a kresebnější než postava sošného a poněkud robotického Volkonogova. Neznamená to, že se nedočkáme několika emotivních okamžiků či scén, které velmi přesně popisují neúprosný kontext doby a velmi prapodivné fungování člověka ve světě s naprosto rozloženou morálkou. Přesto by si film zasloužil v mnoha ohledech silnější postavu, jejíž motivací je víc než jen zasloužené „místo v nebi”. Mohl to být skutečně výtečný film, ale i jistá prvoplánovost a předvídatelnost z něj činí jen velmi dobrou podívanou, což je velká škoda.

Silný, byť pohříchu ne tolik intenzivní zážitek, střídá studená sprcha v podobě rakouského filmu Slunce debutující režisérky Kurdwin Ayub. Částečně autobiografické drama vypráví o složitém dospívání Yesmin v muslimské rodině. Jako příslušnice druhé generace imigrantů bojuje s nejasnou identitou, kulturními i náboženskými rozdíly. Pokouší se pochopit a ctít své kořeny, ale zároveň zapadnout do prostředí nábožensky i kulturně odlišné Evropy, která je jejím rodištěm i domovem. Snímek Slunce potenciálně nabízí řadu podnětných témat a dramatických konfliktů, ale místo toho jen míchá páté přes deváté, nedovede diváka k jakékoli katarzi, jen sérii prázdných a nepochopitelných gest, která o situaci etnické menšiny v Evropě neřeknou vůbec nic. Slunce je rezignací na standardy filmového řemesla, elementární logiky, ale i práce s filmovým prostorem a dramatickou strukturou. Výsledkem je tak drama, ze kterého z čista jasna mizí nejen postavy, ale i rozehrané motivy. Film, jenž má být vypovědí o konkrétní generaci, jen v důsledku zoufale opakuje všemožná klišé a banality a sám o sobě je pouhou přehlídkou inscenační a herecké topornosti.

O lehké rozpaky se postaral i nejnovější film režiséra Davida Cronenberga Zločiny budoucnosti, který je sice návratem k režisérovým hororovým kořenům, ale stejně tak i poněkud generickým inventářem jinak výsostného stylu. Devětasedmdesátiletý Kanadaň se opět vyjadřuje k tématu moderních technologií a s nimi spjatými metamorfózami lidského těla, kdy původní subjekt postupně mizí a objevuje se nový, zcela syntetický. Ve Zločinech budoucnosti je navíc tato proměna součástí uměleckého happeningu jakožto oblíbené společenské zábavy. Z filmu je cítit, že Cronenberg pracuje najisto, recykluje prověřené vzorce, opájí se netradičním designem. Netouží vysvětlovat fungování světa, nabízí méně či více provokativní obrazy a specifickou atmosféru, včetně existenciální tísně ze ztráty kontroly nad svým tělem. Svým způsobem ideální půlnoční film, který při správné náladě a konstelaci dokáže zprostředkovat i celkem hypnotický zážitek - nic víc, nic míň.