Kylesa a splnění povinnosti

Neříká se prokrastinovat, říká se flákat! Bezprostřední dojmy radši vyblít hned než později, ať už je stránka digitální nebo papírová. Lepší ale zůstanou, hluboko. A navěky.

Osobní tip na český support Kylesy znemožnily Státy, potvrzeným Archibald Tuttle ale zakázal vystoupení zaměstnavatel. No co, tak teda Social Party, nikdo se nediví. Crack prodává před klubem v předstihu zakoupený lístek, pozbyl pro něj smyslu, když vystoupí před vzory a hrdiny. Letos vydaný eponym napovídá možná až příliš, to nás ale nesere tolik jako drobící bubeník (terminus technicus, neplést s „podrobit si“!), řvoucí basák v euforii už k Sociálce patří. Crack tančí, řve a krájí parádní riffy (Jewish!), zvuk je pod dekou a lidi povětšinou na baru nebo ještě za dveřmi Barráku. Předkapely bývají zbytečné?

Prokecat půl setu venku u cigára je arogance, podceňovat konzultace se svým nejoblíbenějším doktorem se ale nevyplácí. Pustit si na bandcampu Lazer/Wulf studiovku může být zkreslující. Čekám psychedelii. Bubeník ničí, kytarista ťape po krku šílenosti a skáče mimo rytmus a sem tam zahýká do mikrofonu smíchem hospitalizovaného psychopata.

Laura si jde stoupnout před podium, s kabelkou a mobilem.

Basáci, co prstí, mě nikdy nepřesvědčili (Flea potvrzuje pravidlo) a mimické škubání ksichtních svalů zase škodolibě rozesmívá. Sean se ozbrojil obojím a kuchá!

Laura si zavazuje tkaničku, nikdo ji nevidí, nikdo si ji nestrká do kapsy u kalhot.

Vůbec nechápu lidi, co popíjejí u baru, vyměšují se na toaletě nebo kývají hlavami. Jenže během setu Lazer/Wulf ztuhnu jako opařený. Progresivní metalové trio rozšlapalo všechny zásady, zkušenosti a pravidla vkusu. Struny na air guitars praskají, alko-emo-tanec v kotli nezná konce.

Mikrofon padá, Laura ho zvedá a seřizuje, publikum v první řadě nevnímá.

Instrumentálky bez vokálů, není se čeho chytit. Nechám se likvidovat. Radost z hraní umírá poslední, tihle tři jsou hraním posedlí. Kupte si jejich triko, jako bonus zdarma dostanete novou, zatím nevydanou desku. Dohráno, zničeno, potkávám se s ostatními. Mlčíme, jen s otevřenou držkou a vykulenýma očima kroutíme hlavama, div neupadnou. Námrd!

Laura se jde převléknout do koncertního (děravá kolena a nastřižený límec Black Sabbath).

Ať už má sebelepší klub pod palcem sebezapálenější dramaturg, lenost lidí to málokdy vyléčí. Onoho večera je návštěvnost Barráku po delší době slušná, jsem příjemně překvapen. Fousů málo a na flanelky je horko. Na podiu zůstávají obě sestavy bicích, začínáme: mou nejoblíbenější písní, což se ten večer mění s každou další. Teze o neexistenci časoprostoru nabírá na pravdivosti díky psychedelickým projekcím pěkně postaru (ohýbáním papíru!). Zvuky se přetahují o své místo v bahně, basa je neskutečně hutná a zkreslené kytary výraznější než kdy dřív (To Forget). Proletíme se převážně posledními třemi alby, provokace starší tvorbou vyvolá metalové tanečky. Úžasný koncert, co má sílu změnit život, ale nic naplat. Dva perfektně synchronizovaní bubeníci, třískající totéž jinak, oldschoolová projekce, instrumentálně vyspělí muzikanti a Philův hlas – ale hlavně mají Lauru a já z ní nedokážu spustit oči. Zazpívá a já se rozpouštím do hrnku na presso. Zařve a srdce mi buší. Rozhodí rukama, když jí basák nakopne pedalboard, a mě to přijde jako nejvtipnější gag. Nedívá se na nás, neusmívá se, neřeší perfektní účes. Kraluje a já se podrobuju.

Říkám jí, že ji miluju a jak mě mrzí, že bydlí v USA a já v Prdeli nad Fuckinglittletownem, protože nemůžeme rozvíjet náš vztah, a ona mě objímá. Láska. Moc vás prosím, neposlouchejte Kylesu. Už je jenom moje. Jen škoda těch krásných, ručně dělaných plakátů k tour za dvě kila, kde Česká republika není (o trikách z tour ani nemluvím). Sumarizace? Předkapely obě, Kylesa celá, výtka nehudební. Nemůžu se dočkat, až se zase budu moct hodinu a půl dívat na Lauru. (Tohle není opak hudby, Sheresky!)