Kytarová princezna s aparaturou jak papež (Blood Red Shoes)

Jsou koncerty, co staví předkapely do svízelné situace, protože upřímně řečeno, na ně je sotvam kdo ten večer zvědavý. Často ani nehraje roli, s jak velkým nasazením se do toho pustí. Přečkat support bývá podobné masturbaci se struhadlem v ruce, tedy zábavné, ale bolestivé. Začátek The Wytches zní sabbathovsky, pak už jsou ale příliš neurvalí na doom metal, patrnější je odkaz psychedelického rocku a grunge. Tři kluci, silný rytmický spodek, jednoduché hutné basové linky a dřevorubecké bicí. Kytara s dlouhou ozvěnou, melodické vyhrávky víc než riffy. Zpěvák se sólíčkama se nepředvádí, v jeho případě to je nutnost kytarového čaroděje, co strunami hladí proti srsti. Půl hodina pryč, ani to moc nebolelo.

Tři technici chodí sem a tam, utáhnou šroubek, připraví ručníky a pití, zajdou do backstage, vylezou na stage, utáhnou jiný šroubek. Pořád a neustále zkouší, zda opravdu všechny cajky hrají, stejně jako před pár minutama. To už je skoro neurotická porucha. Vzhledem k tomu, že aparatura slečny Carter spadá spíš do kategorie “sběratelské relikvie“, se jim ani chudákům nedivím. Hlava Marshall 2210 JCM 800 a naprosto dobitá bedna, oboje jak víno z papežova sklípku. Steven měl zase za bicí soupravou připravený náhradní rytmičák, to se taky jen tak nevidí.

Krvavé střevíčky se s tím nemažou a po instrumentálním úvodu Welcome Home vyprásknou nekompromisně I Wish I Was Someone Better. Samozřejmě se hned rozezní singalong a v kotli to vře až do konce večera. Ansell je ten typ bubeníka, co svižnější věci hraje naživo ještě rychleji, jak smyslů zbavený. Laura-Mary téměř co skladbu mění kytaru. Buďto začala používat víc jak dvě ladění, nebo je jí líto na některou ze čtyř kytar nehrát. Když se na ní podívám, přestávám si být jistý. Působí plaše, ale vystupuje suverénně. Během The Perfect Mess a Speech Coma dokonce zařve jak leopardí samice.

Vzhledem k tomu, že nová deska má surový přefuzzovaný zvuk kytar, čekal jsem stejně chlupatou distorzi i u živého podání nových songů. S jednou kytarou by se nemuseli bát ani čitelnějšího soundu. Ostrý silný zvuk, se kterým by mohli v půlce songu klidně začít hrát cokoliv od Black Cobra nebo Jucifer, to sice jo, ale na desce to zní stejně špinavěji. Lucerně to však nebrání užít si koncert a oslavit návrat Blood Red Shoes do Prahy nadšeným hopsáním, pogováním a řvaním textů. Před koncem posledního přídavku vyskočí kytarová princezna na bicí jak laňka, chvíli mučí hmatník a s posledním akordem je vymalováno.