Kytarový bůh, jenže s loutnou. Vs. ukecaný pianista.

Jozef van Wissem je tak trochu jako Adam z posledního Jarmuschova snímku Only Lovers Left Alive. Hraje na loutnu, nástroj, na který někdo hrál naposledy během baroka. Píše palindromatické písně v době, kdy nikdo neví, co palindrom je. A o lidech, co používají Ableton, referuje jako o zombies. Palindrom je věta, která se čte každým směrem stejně. A z loutny chce Wissem udělat opět „sexy nástroj“, protože akademici ho drží v muzeích, jak říká v rozhovoru pro Washington Post.

„Kluci, vy jste říkali, že přijede s flétnou, a přitom má loutnu.“ Dívám se na otevřený futrál, co leží na podiu. A říkám si, že vypadá jako rakev, vzhledem k rozměrům spíš rakvička, pak mi to celé dojde a usoudím, že bych se téhle poznámky měl spíš zdržet. Abych si udržel salonfähig způsoby. Pak za sebou slyším „vypadá to jako malá rakvička, viď“. I v kožený bundě čiší z Wissema cosi archaického, tak trochu bezčasého. Protíná ticho ústředním motivem z krypto-vampýrské love story Sola Gratia. Tělo loutny krásně rezonuje. Práce dřeva. Vůbec bych se nedivil, kdyby s podivnými požadavky na dřevo, ve scéně, kdy Adam potřebuje zhotovit kulku šitou na míru, nepřišel loutnista. Wissem taky hraje na loutnu dělanou přímo do jeho rukou, dvacet sedm strun, dva další pražce na těle nástroje. Nedívá se, kde vybrnkává, nekouká, na jakém pražci zrovna je. Dívá se před sebe, levná noha na podnožce. Občas zvedá hlavu kytary vzhůru ke stropu, jako by zrovna hrál s metalovou kapelou. Paralela k technickému metalu není úplně mimo dřevo, se všemi těmi přírazy a odtrhy. Shredding na loutnu. Loutnista vstane, začne hrát The Joy That Never Ends, sejde schody a zamíří do publika. Někdo stojí, jiní sedí na podlaze. Samozřejmě, nemá na loutně žádný popruh, vyjít mezi lidi a hrát asi není pohodlné ani jednoduché. Vždycky se u někoho zastaví, prohlídne si ho, nechá se prohlídnout a jde dál. Aplaus se najednou zdá mnohem intenzivnější než po předchozích skladbách. Wissem děkovně pokyne a poprvé a naposledy během hraní promluví. „Thank you. The next song is called After the Fire has Devoured All, It Will Consume Itself.“ Škoda, že Wissemův set byl tak krátký, pak by to byla radost, která nekončí.

Moonface sedí za piánem natočeným bokem k hledišti. Zvláštní to chlápek, tenhle Spencer Krug. „Mohli byste prosím ztlumit světla? Jestli mě teda někdo tam vzadu poslouchá? Rád předstírám, že mě nikdo nevidí, když hraju. Proto mám pořád zavřený oči.“ Asi dvě skladby poté říká. „Tyjo, tady je tma. Teď vůbec nevidím, co hraju. Nevadí, aspoň to bude zajímavý.“ Borec, co hrál v tolika kapelách, mluví se o něm jako o „nejtalentovanějším songwriterovi generace“, jak prohlásil Jeff Weiss, a před lidmi je pořád nervózní, zvláštní, jak některé věci na tom světě chodí. Jenže na tenhle koncert přišlo víc lidí z Finska, Británie, Ruska, Brna, Blanska než z Prahy. Jestli to dalo alespoň padesát návštěvníků, to si nejsem vůbec jistej. Moonface chce zůstat skrytý ve tmě, jen co ale vysloví svoje přání, začne být osvětlovaný fotoaparátem. Řekněte, že chcete spaghetti bolognese a dostanete carbonara. Každopádně ani po několikátém osvětlení nepřestane hrát na piáno. „Mohl bych hrát, otočit se takhle na stoličce o 360° a hrát dál, co? Ne, tak ne, teď jsem to udělal naposledy.“ Jeho ruce často hrají v jiném tempu, což moc nechápu, protože to prostě nejde, ale říkám, co jsem viděl. Asi dvakrát neudělá pauzu mezi skladbami, možná by si připadal nepatřičně, kdyby jen tak bez řeči hrál a zpíval. „Ne. Nepřijde žádný speciální host, neobjeví se žádná kapela nebo beatboxer, prostě budu jenom hodinu hrát na piáno a zpívat. Jestli vás to nebaví už teď, tak radši jděte, vyčítat vám to nebudu.“ Nejukecanější hudebník široko daleko, odpustit to Moonfaceovi není zas tak těžké. Když se vrací na přídavek, ptá se, co chceme slyšet. Největší fanoušci téměř jednohlasně odpoví: „Daughter of a Dove.“ Sedne si na stoličku, zamumlá cosi o tom, že ji dlouho nehrál a že to dost možná zkazí. A pak zahraje Daughter of a Dove stejně dobře, jako by ji hrál jen sám pro sebe.