Labutí křídla nesou bouři (Swans)

Během letošního roku se kapela Swans do Evropy vypravila hned třikrát, avšak Česko zůstávalo při těchto návštěvách opomenuto, tedy než je agilní promotérská Jednota pozvala na dvouhodinovou burácivou seanci do pražského divadla Hybernia. Monolity hluku, mystická atmosféra a vražedný pohled frontmana Michaela Giry – to vše z pohodlí rudých sedaček divadelního hlediště.

Stejně jako v případě předchozích letošních koncertů Swans se role předskokana zhostil Norman Westberg. Z jeho s pečlivou jemností uvážlivě improvizovaných melodií pro elektrickou kytaru by neznalý posluchač nejspíš nevytušil, že Westberg dlouhá léta působil právě ve Swans, a to rovněž na jejich prvních, nejbrutálnějších albech. Nyní s nimi sice stále sdílí podium, ovšem osamocen hraje v jiný čas. A můžeme říci, že před bouří se neozývá ono pověstné ticho, nýbrž konejšivá a lehce psychedelická hudba à la Roy Montgomery. V intimním přítmí Hybernie napomohla posluchačům ke kontemplaci, ovšem současně rozjitřila smysly v očekávání bouře, která se na labutích křídlech tou dobou už hnala na Prahu.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Ještě před začátkem vystoupení Swans se mě náhodný spolusedící se starostlivým výrazem zeptal, jestli jsem si s sebou vzal špunty do uší. Dostalo se mu kladné odpovědi, ale nakonec zůstaly po celou dobu v kapse. Jejich použití by totiž zastřelo účinek, kvůli němuž Swans hrají tak pověstně nahlas. Hudba téhle kapely v sobě má cosi rituálního, promlouvá k tomu primordiálnímu, co se v civilizovaném člověku neskrývá zas tak hluboko, jak by si mohl myslet. A je to pak právě hlasitost a repetitivní struktury, co během koncertů napomáhá posluchačům setřepat ze sebe nánosy civilizace ve prospěch vyjevení nikdy neztracené divokosti. Nad členy skupiny, kterou vedle principála tvořili Larry Mullins, Kristof Hahn, Phil Puleo, Dana Schechter a Christopher Pravdica, se hrozivě tyčila neprostupně černá, vysoká zadní stěna divadla, která jen umocňovala dojem, že jsme se náhle vnořili do temného bezčasí. A zcela ztratit pojem o čase ve skladbách, z nichž ta nejdelší čítala bezmála čtyřicet minut, není vůbec těžké.

Tím spíš, že byly prostoupeny sáhodlouhými improvizačními pasážemi, v nichž Gira svým spoluhráčům rázně naznačoval, kdy mají hrát a kdy ne. Ačkoli se na této hlavní tváři kapely při závěrečném potlesku objevil milý úsměv, během koncertu z ní šel strach. Písně hrané šesticí muzikantů nepůsobily jako společný dialog, nýbrž Girův zavilý monolog, jemuž se přizpůsobuje vše ostatní. Byly to opravdu dlouhé a nepříjemné vteřiny, když jsme v pauze mezi dvěma skladbami čekali, až zvukař spraví vazbení hlavního mikrofonu. „Can you fix it, LIKE NOW!?“ řekl mu předtím Gira důrazně a následně jej v tichu probodával nesmiřitelným pohledem.

Tato ráznost není samoúčelná. Pod Girovou taktovkou, kterou neváhá své spoluhráče bít přes prsty, vzniká mimořádně pohlcující a podmanivá hudba. Hudba pohlcující a podmanivá natolik, až se tři koncertní návštěvy Evropy během jednoho roku jeví jako málo.