Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile. Celé to na první pohled působí jako pubertální vesnická parodie na black metal. Ale stačí chvíle poslechu a je jasné, že američtí Devil Master jsou mnohem víc. Blackened-punkový arsenál drží v malíčku, a tak mají při hraní dost času na to udělat si ze sebe trochu srandu. A početný kotel tancující v loužích rozlitého piva jim to baští i s navijákem.

Kapela sice vzezřením čerpá z éry levných blackmetalových kostýmů po vzoru Masters Hammer, z beden ale velmi hlasitě dští aktuální a precizní mix metalové intenzity a punkové drzosti. V některých momentech je to možná až příliš jednoduché „umca umca“, mnohem častěji jsou ale Devil Master do puntíku promyšlená zábava obnášející velký kus muzikantské práce.

Zvládnout všechny překotné vyhrávky a spěchající skladby je o to těžší, že se po strunách neustále sápou nadšené prsty z prvních řad. Stačí se ale zamračit zpod bílé barvy na obličeji nebo máchnout pláštěm a služebníci ďábla pod pódiem couvají o krok zpět. Ti odvážnější skáčou, plavou po ostatních a končí v překvapených zadních liniích.

Jestli Devil Master Kabinet Múz rozpálili, předchozí Dödsrit přišpendlili na místě, do plného sálu se jako vichřice opíral intenzivní zvuk. Obzvlášť v momentech, kdy se kakofonie black metalu a crustu rozezněla naplno, byla hudba tak nahlas, že zahltila mozek a překryla ostatní smysly. A všechno se na necelou hodinu ocitlo v centru temného švédského blizardu.

Dödsrit se opírají pouze o svou hudbu. Nemají kostýmy ani speciální efekty, jenom jednoduché modré světlo, řetězce kytarových riffů a mrazivé skřeky. To, co zní na precizních nahrávkách naprosto výborně, živě fungovalo jen z části. Na vině mohlo být crustově naladěné publikum mírně ohrnující nos nad heavymetalovými melodiemi nebo skutečnost, že to v několika partech Dödsrit stoprocentně neladilo.

Večer otevírali klíčníci Ara, vzpomínka na ně ale rychle bledne. Hlasitý zvuk byl v úvodu snad ještě víc ohlušující a skrz jeho stěny nevycházelo z Ara nic, co by se uchytilo v mozkových závitech. Kapela jako by sama nevěděla, jak se ke své tvorbě postavit. A tak přešlapovala na křižovatce temných subžánrů a tápala ve zvukové vánici.

Když odbíjí půlnoc, sedí na trůnu večera s roztékajícím se corpsepaintem a propocenýmí pláštíky Devil Master. Drzost a nadsázka spojené s hbitými prsty na strunách jsou tím nejlepším, co Kabinet ten večer potkalo. A nic na tom nemění ani pivem zmáčené oblečení a jistota několikadenního pískání v uších.