Låpsley a zdůraznění silných stránek

Britská producentka a zpěvačka Holly Lapsley Fletcher vystupující pod jménem Låpsley patří k velkým objevům osobitého alternativního popu. Ze soundcloudových uložišť ji před dvěma lety vytáhli ostrovní novináři, když ji zařadili do seznamů nejnadějnějších začínajících umělců. Od té doby na sobě začala tvrdě pracovat a zlepšovat své producentské dovednosti, které prokázala jak na několika ípíčkách, tak na debutové desce Long Way Home, které během své světové tour představila i v Praze.

Večer otevřela domácí skupina Piano, tedy formace Mikuláše Růžičky, známého z dua Republic of Two. Novější projekt se od toho staršího příliš neliší, oba si zakládají na výrazném mužském vokálu mezi umírněnými popovými melodiemi. Bohužel tvorba Piana nepřichází s ničím inovativním a pouze se ohlíží ke konci devadesátek, když se snaží navodit melancholii ve stylu raných Radiohead, a to jak zpěvem, tak nástroji. U Piana je všechno jen napůl. Když se muzikanti konečně opřou do kytar, tak je zase hned ztiší, aby dali prostor citlivému zpěvu, který zase mizí, když se konečně začíná dotýkat posluchačů. Promarněná příležitost. Obzvláště pak v závěrečném singlu Boy, kdy kapela u gradujícího závěru přešlapovala tak dlouho, až se zapomněla pohnout z místa. Skladba vyhasla, ještě než mohla pořádně vzplanout.

To Låpsley se do toho pustila hned od začátku a na úvod vyšvihla jednu ze svých nejpestřejších a nejtanečnějších písní Cliff. Na první dobrou vynikl emocionální, osobitý přednes a mladá zpěvačka si hned získala všechny diváky v příjemně plném sálu. Nejočekávanější moment přišel v půli koncertu, kdy konečně použila druhý mikrofon, který zkresloval její hlas tak, aby zněl mužsky, a v rychlejší Tell Me the Truth tak refrén doplnil odtažitý „mužský“ rap. Ještě efektivněji vyzněla modifikace vokálu v závěrečné minimalistické Station.

V setlistu zpěvačka nezapomněla ani na některé starší písně z malých singlových ípíček, zazněly citlivá Burn nebo Falling Short, bez výrazného zapojení kapely. Ta dostala větší prostor například v singlu Brownlow, když z písně vhodné do sluchátek v noční tramvaji udělali muzikanti taneční hit. Jedinou nevýhodou bylo, že dramaturgie působila nesourodě. Låpslay se vás na jedné straně snažila každou druhou písní příjemně uklimbat a každou třetí zase vzbudit.

V přídavku však Låpsley situaci zachránila skladbou Hurt Me, jež podtrhuje její nejsilnější stránky. Těmi jsou silný hlas a cit pro minimalistickou produkci. Vystoupení sice ukázalo množství poloh a rolí, které Låpsley bez problémů zastane, ale taky ukázalo, v čem vyniká a s čím by hravě utáhla celý večer bez rozporuplných okamžiků.