Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Dietrich Brüggemann byl jednou z největších režijních hvězd letošní karlovarské hlavní soutěže. Za svou výbornou Křížovou cestu si spolu se svou sestrou Annou odnesl z Berlinale v roce 2014 Stříbrného medvěda za nejlepší scénář. Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

VERONIKA: Přestože synopse filmu může vyvolat očekávání vztahového dramatu nebo romantické hořkosladké komedie, Brüggeman se tu projevuje jako Brechtův dědic a nabízí nám čtrnáct kapitol plných zcizovacích efektů a sarkastického humoru. Což ale neznamená, že by tu nebylo místo pro diváckou empatii. Ostatně kdo z nás někdy nebojoval se snahou splnit očekávání okolí, případně se nějak popasovat s kritickým pohledem „anonymního a neviditelného” davu.

VIKTOR: Brüggemann měl ve Varech i svůj předchozí film, pankáčskou feérii Heil, která překvapila nejen ty, kteří oceňovali jeho střídmý debut. K tomu se teď stylově vrátil v podobě staticky snímaných výjevů, které však obohacuje humor jeho druhého filmu. Protagonisté partnerského portrétu se zde objevují v tu přesnějších, tu méně přesných momentkách, ve kterých si Brüggemann pohrává se zásadními tématy vztahů a rodičovství. V jeho filmu najdeme stopy štiplavého pozorovatelství a cynismu Rubena Östlunda, scénické kompozice a minimalistický humor Roye Anderssona, ale i neprávem zapadnuvší podobenství Echo od islandského režiséra Rúnara Rúnarssona.

VERONIKA: Když už jsme u toho srovnávání, nedá mi to nezmínit jiný ve Varech uváděný film, totiž Nejhoršího člověka na světě od „toho druhého Triera”. Jejich frapantní podobnost by vynikla, i kdybych je neviděla jen den po sobě. Oba filmy řeší podobnou partnerskou situaci a podobné problémy, hrdiny obou jsou třicátníci a čtyřicátníci, kteří musí nějak dostát očekávání okolí, zvládnout partnerský život a ještě u toho nějak zůstat věrní sami sobě. To by samo o sobě ještě nebylo překvapivé, když jsou oba režiséři téměř stejně staří. Nicméně oba filmy jsou vyprávěny v kapitolách, v obou najdeme zcizovací efekty, sarkasmus, oba působí svěže a svižně. Oba by se daly popsat jako deziluzivní romantické komedie. Ovšem tam, kde je Trier nakonec smířlivý, kde umožní divákovi trochu se dojmout, uklidnit a spolu s hlavní hrdinkou prožít katarzi a vyjít z ní s pocitem, že našla samu sebe, sourozenci Brüggemanovi s blížícím se koncem přidávají humoru na drsnosti a absurditě, přičemž diváka nechají naplno zažít pocit, že hlavní hrdinové vlastní hloupostí přišli o něco hrozně krásného. Ukázat na konci filmu o rozpadu partnerství moment, který oba hrdinové shodně považovali za ten nejkrásnější, funguje jako tečka, která vám vyrazí dech. Jako rána na solar.

VIKTOR: Mám rád, když filmy skončí pointou nebo scénou, kterou si zapamatuju - a není to snadná disciplína. Tady se podařilo partnerskou tragikomedii zarámovat ne snad úplně překvapivě, ale jinak účelně a smysluplně. Ne! je svého druhu herbář partnerského života, kronika, která možná spěje k dočasnému finále. Pokud ve Varech připomínal Šimon Holý, že jeho film Zrcadla ve tmě nejsou nejlepším návodem, jak ven z partnerské krize, o Brüggemannově filmu to platí dvojnásob. Na druhou stranu - právě hlasité vyřčení nepříjemných pravd může mít ten žádoucí očistný efekt.

VERONIKA: Ne! jako návod, čemu se v partnerském životě vyhnout? To by šlo. Zároveň jde ale i o formálně zajímavý film s přesnými hereckými výkony, výborně napsanými dialogy a humorem, který mi připomněl ty nejlepší momenty Toniho Erdmanna od Maren Ade. Takže pokud jde o letošní hlavní soutěž, já jsem zatím tým Ne!