Liars. Parádní koncert, co jsem si neužil.

James Kelly založil sólový projekt WIFE v roce 2012, tedy v době, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že konec Altar of Plagues přijde tak nečekaně, v momentě, kdy se kapele dostávalo největší pozornosti. Ta přišla s albem Teethed Glory and Injury, na kterém Altar of Plagues upustili od dlouhých hypnotických riffů a přišli s broadrickovskou vizí black metalu. Desku sice James Kelly skládal s vědomím, že jde o poslední práci pod značkou Altar of Plagues, jako labutí píseň ale ohlášená nebyla. Rozhodnutí ukončit činnost skupiny ohlásili až v červenci 2013, čtvrt roku před posledními koncerty. A po black metalu není ve WIFE ani stopy.

Kdo si říkal, že s elektronikou přijdou temné darkambientní kasematy, jež by kdykoli a instantně posloužily jako soundtrack k hororovému tripu Begotten, ve stylu Aghast, Moëvöt nebo Diagnose: Lebensgefahr, ocitne se ztracený v downtempovém ambientu. Ač hromově dunící, unylé beaty doprovázené popovým zpěvem zdály se před Liars poněkud nepatřičné. Jaksi se nemůžu zbavit dojmu, že s Altar of Plagues, kde byl jediným autorem, se Kellymu dařilo tvořit zajímavější hudbu, což je hodnocení, které nemám jak podložit, musím ale podotknout, že žánr v tomto případě nehraje roli.

Liars navázali na pomalejší tempo, jinak si nelze vysvětlit opatrný začátek. Mám za to, že jela Perpetual Village, střednětempá psychedelická pouť trvající devět minut. Skladba, která víc pohlcuje, než že by rozněcovala taneční rozbušky v těle. Při takovém rozjezdu jsem měl dost času a prostoru všimnout si, že zpěvák Angus Andrew vypadá v oranžové bundě s kapucí na hlavě, z níž čouhaly jen vlasy, jako mix mimozemšťana s bratrancem Itt z Addamsovy rodiny. Naštěstí Vox Turned D.E.D. pulzovala tak, že nebyla možnost přemýšlet nad podobnýma blbostma moc dlouho.

Jenže zvuk byl strašlivě nečitelný, nekonkrétní, zastřený, jako by přes něj byla přehozená deka. Vokály zněly tak předelayovaně, že jsem měl problém rozumět většině textům. Do toho se mě začal zmocňovat pocit, že taneční bicí jsou založené na dvou střídajících se rytmech. Ideální cesta, jak se vydat na koncert, ze kterého není šance mít dobrý pocit. Nebýt kytary, ani nezjistím, že Liars hráli starší věci. Ani ne tak díky zvuku, který se pohyboval v zrnitých frekvencích kytary i kláves, ale díky samotné přítomnosti kytary. Ačkoli to může vyznívat pesimisticky, koncert to špatný nebyl, to vůbec, show parádní, plná energie. Těch, co odcházelo s podobnými pocity těm mým, bych spočítal na prstech jednoprsté ruky.