Líbivé klubovky i trýznivé odnože (Creepy Teepee)

Vstup do sobotního dění Creepy Teepee byl příjemně krkolomný, další skromný výsek domácí scény. Smuteční slavnost je v jedné z nejlepších forem, oproti nedávno vyšlé kazetě ubylo postrockových build-upů ve prospěch neúprosných riffů a nepředvídatelných struktur skladeb. Podobně, byť s diametrální odlišností, porcoval na kusy set audiovizuálního estonského projektu Music for Your Plants. Složitý klíč k uchopení konceptu není podmínkou, elektronická roztěkaná džungle a projekce autonehod upozaděných digitálně hladkými korálovitými objekty jsou nevídaným zážitkem samy o sobě. Už tou dobou byl napříč koncerty znatelný otisk producenta Arcy, v tuhle chvíli se k němu přidal i Daniel Lopatin.

Arca byl silnou oporou dánské producentce a zpěvačce Soho Rezanejad. Pomalý a rozvážný set zvolna vtahoval do osobitých vizí, od poloviny byly plíživé modulární basy, čistý zpěv i minimalistické dunivé beaty vryté hluboko do podvědomí. Podobně očistný zážitek slibovali i curyšští Veil of Light, ale industriálně laděný synthpop byl po chvíli lehce zaměnitelný. To se nedá říct o The Love Coffin, dánské rozervané kytarovce. Kříž na rozhaleném chlupatém hrudníku, oči podmalované uhlím - ať už zábavná stylizace nebo seriózní autentická show, sběr syrových gotických kytarovek ze západu fungoval skvěle.

Zatímco se začalo stmívat, Imaabs z kolektivu mexických mágů NAAFI spustil žánrově těžko definovatelný DJ set. Plynule a s přehledem sypal z rukávu snad všechny žánrové odrůdy, kterými ostatní interpreti spolutvořili kouzlo letošního Creepy, nevynechávaje ani houpavý reggaeton.

Jednu z nejzábavnějších show měl na svědomí důležitý předák queer rapu, Mykki Blanco. Improvizace stejně jako oblek z držáku na popelnici, šplhání po konstrukci pódia i performance stranou pódia mluví za všechno. Vystoupení Princess Nokia bylo podobným zážitkem, verbální smršť dala další ránu šovinistickým tendencím, nechť je aspoň jejich část rozprášená na věky.

Zbývající program uvnitř Vitamíny patřil hlavně DJům, přechody od líbivé klubové hudby k trýznivým odnožím raveu nebo hardcore techna probíhaly naprosto nenuceně. Ještě předtím nás z další hadí kůže vysvlékl Rahel Ali alias Yves Tumor. I bez slibované kapely kryptický producent popřel svůj silně duchovní a studiový charakter, aby při maximálně fyzické show křísil veličiny jako Throbbing Gristle nebo Suicide ve spojení s narkotickými klubovými riddimy. Houkání v uších zůstalo, hranice se nadále hroutily. Den druhý.