Long Distance Calling a trojice polonahých fandů

Hard rock, blackmetalové balady a německý post-metal může znít jako podivná kombinace na jeden večer, ale přesně v tomhle pořadí se v pátek osmého března sešla sestava kapel do pražského HooDoo. Klub byl zaplněn přesně, jak má být. Tak akorát, aby se lidi neumlátili a zároveň kapelám nepřišlo, že je poloprázdno. Doors v 19h a konec hodinu před půlnocí dával tušit, že každý dostane prostoru do sytosti a že nepůjde jen o headlinera večera Long Distance Calling.

Všechno šlapalo jak hodinky, takže norští Audrey Horne spustili to svoje chvilku po osmé. Abych pravdu řekl, vůbec jsem nevěděl, co čekat, nic jsem od nich neslyšel a vlastně jsem neslyšel ani o nich. Pětice ale rozjela tak fantastický hard rock, že jsem musel prvních pár písniček hledat bradu po zemi. Zvuk vůbec neskrýval, že kytaristi hrají ještě v Enslaved a Sagh, takže v každém válu bylo asi patnáct kytarových sól a občas to zavánělo blackmetalovým tempem nebo hrubostí stoner rocku. K mému překvapení jsem si užíval čistý vokál Toschieho, se kterým jsem se po koncertě bavil a on se netajil svým nadšením ohledně ohlasu českého publika. Po 45 minutách, kdy předvedli většinou pecky z čerstvého Youngblood, přivítali Sólstafir a všichni byli tak rozdovádění, že na rozloučení s tour (druhý den jeli domů) vybalili Ace of Spades. Jestli to někdo natočil celé, tak to proboha už dejte na YouTube, protože to byl jeden z nejlepších koncertních okamžiků, co jsem kdy zažil.

Po krátké pauze se objevili Sólstafir a před pódiem najednou nebylo k hnutí. Naprostá nadvláda černého oblečení a dlouhých vlasů napovídala, že tahounem večera budou právě oni. A ono fakt. Svou temnou post-blackmetalovou tři čtvrtě hodinku začali docela zhurta, ale nebylo to nic skličujícího. Že jsou Sólstafir z Islandu byste totiž poznali právě díky tomu, jakou atmosféru jejich hudba navodila. Pokud se někdy snad budu sám procházet po chladné islandské krajině a temných lesích, budou to právě oni, které budu mít v uších. Odezva přihlížejících byla omračující. Islanďané u nás vydali už své první EP (1996) a při vystoupení bylo znát, že mají s naším národem dost společného. Bohužel vzhledem ke stopáži jejich balad se kapela dostala sotva ke čtyřem, ale nikdo neodcházel zklamaný. I po tomhle koncertě byla s účinkujícími skvělá řeč, skoro jako bychom se znali několik let.

Hlavní hřeb celého večera se bohužel octl před poloprázdným sálem, který se zaplňoval jen pozvolna. Kotel přímo před kapelou udržovala trojice polonahých fandů, která nedostatek obecenstva skvěle vynahrazovala. Jak skladby odsýpaly, hlouček lidí houstnul a při první pecce Black Paper Planes se někteří i odvázali. Long Distance Calling se poprvé představili v nové sestavě, ve které je natrvalo nový klávesista a zpěvák Martin Fischer. Ten se nezájmem nedal zviklat a jeho vokály naživo zapadly do hudby o něco lépe než na albu. Nezazněly jen skladby z nové desky, ale i ty populárnější starší kousky. Němci svůj set protáhli skutečně až do jedenácti, a i když na nich bylo paradoxně nejméně přihlížejících, nikdo s tím neměl problém.

Fajn prostředí, úžasné kapely, pohodoví diváci – co víc si přát. Odcházel jsem nadšený, protože jsem vůbec nečekal tak fantastický večer.