Loop Party aneb smyčky smyček (Battles/Vložte Kočku)

Do MeetFactory se sjeli (a sjeli se tam i Budvarem v zálohovaném kelímku) milovníci vypočítaných (nikoliv vypočítavých) rytmů math rocku. V nastávajícím podzimu se slunce za mraky klonilo k obzoru a pastelově laděná atmosféra lehce předznamenávala algebraickou bouři, která se strhne po jeho západu.

Kdo jiný by mohl z českých luhů a hájů předskakovat bitevní lodi Battles než Vložte Kočku? Snad jen budějovičtí profesoři hudební matematiky Depakine Chrono, ale ti zůstali tentokrát pod pódiem. Pekařina byla jasná volba. Vložte Kočku jsem viděl letos na festivalu Povaleč, kde opanovali hlavní stage, a taková jména jako Please the Trees nebo Kill the Dandies se museli spokojit s menším prostorem v sadu na “céčku”. Premiérou pro mě byl i set s kytarou, která vyplňuje prázdná místa po odchodu klávesisty Tomáše Kubína a která do jejich nekompromisního mixu elektroniky, hiphopové flow, breakbeatu a lidovek slušně zapadá. Když dostane prostor, zní riffařina téměř jako Prodigy na Music for the Jilted Generation. Vložte Kočku na posluchače vytáhli všechny triky i hity, na které čekali, ovšem zvuk sálu jim moc nepomohl. Byl přeci jen designován jako tovární výrobní hala a ani slušné péáčko víc nevykouzlilo. Na Jarka Nohavicu naštěstí nedošlo a soustředěný projev bří Kaplanů a spol. návštěvníky nakonec stejně dostal. Profesionálně zahraný set s lehkými srdečními arytmiemi postupně gradoval do matematických orgií, ovšem na zmiňovaném Povaleči ve venkovním prostoru roztáhli křídla mohutněji a drápky zaťali hlouběji a (alespoň pro mě) tam zastínili většinu ostatních účinkujících. Tolik jsem se namlsal, že zvuk smíchovské MeetFactory byl pak minimálně rozčarováním.

Battles si do Evropy odskočili jen na skok a vrátí se sem až zase ke konci září (nejbližší průlet Německem v říjnu). Rozehřívali se pomalu a znělo to, jako by Albert Einstein začal na tabuli rozvíjet svou teorii relativity, pomalu se propočítával k srdci temnoty a na konci se dopracoval k univerzálnímu vzorci pro mystický rituál nebo atomový výbuch. Chaos Pad na kytaře Iana Williamse, stratifikační crash bubeníka Johna Staniera příliš, ale opravdu příliš vysoko a brutální basa Davea Konopky (ví, z jakého kořene pochází jeho jméno?)! To vše zasmyčkované do gordických uzlů, které je třeba nikoliv rozvázat, ale rozetnout. K tomu samozřejmě mašinky, spousta mašinek černokněžníka Zababy. Postupně se prokousali skrze zvuk staré továrny a přes reichovský minimalismus nakonec objali prostor až tranceovou tečkou s vysamplovaným ženským vokálem, která roztančila i Josefa Sedloně. Posluchače si přitáhli neskutečnou gravitační explozí, v níž se jednotlivé nástroje scházely navzdory neustálým repeticím, jež vyplouvaly a zaplouvaly do masy oceánu zvuků a zapadaly do sebe jako vlna do vlny. Podivně pokřivený sound a la Residents se mísil s přehlednými krajinami rockových aranží, aby pak zase kormidlo nečekaně strhli až k breakcoreovým břehům. Tahle plavba byl jeden velký pád do Maelströmu a celý sál si ho užil až do dna.

Skvělá atmosféra, spousta lidí, enigmatický prostor, explozivní hudební produkce a naražený extra sud piva Matuška namíchali účinný molotov pro pondělní večer. Jediným kalným stínem v čiré kapalině současného okamžiku byl jen zvuk sálu tohoto dnes už legendárního multifunkčního prostoru.