Lucerní snění (Algiers)

Vím, vím. Pokaždé, když si někdo stěžuje na lucerní zvuk, bůh zabije zvukaře, ale když si v relativně krotkém intru Death March musíte kytary jenom domýšlet...

Bezprostředně po koncertu Algiers na strahovské Sedmičce jsem zůstal opřený o jeden z tamních sloupů a nevěřícně oddechoval. Tohle co bylo?! Večer, kam jdete zvědaví, mě odpálil zážitkem, ze kterého odcházíte metr nad zemí. Bezprostředně po koncertu Algiers v podzemí Lucerny jsem už poučenější dělal totéž, jen s rukama zapřenýma do sníženého stropu v jednom z výklenků tamního balkonu. Skoro mi tu Sedmičku – kde dostatečně vyskočit znamená se o strop uhodit – asocioval, kdybych na balkon neutíkal ve snaze najít místo, kde uslyším víc než dvoje bicí a samplovaný hluk.

Vím, vím. Pokaždé, když si někdo stěžuje na lucerní zvuk, bůh zabije zvukaře, ale když si v relativně krotkém intru Death March musíte kytary jenom domýšlet, zakalí vám to sebelepší večer. Music Bar je prostě past vedle pasti, želbohu ne basová. Neřešitelný problém, hoši, kteří si do hitové The Underside of Power přizvali hostující zpěvačku, aby v refrénu nebyl slyšet ani sám frontman Franklin James Fisher.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Algiers nepřestávají jít akustickému bordelu naproti, nově s těmi druhými bicími, ale v Lucerně společně padali přes hranu čitelnosti. Naštěstí s energií, která je jim vlastní – a dokáže tlumočit i nenaposlouchané písničky. Skvěle šláply všechny novinky z desky Shook, vycházející v den koncertu, a z opačného konce diskografie pumpovala Blood, vibrující sálem podobně jako dekádu nazpátek v době svého vydání. „So drown in entertainment / ‘cause our blood is in vain,“ dozpíval Fisher a mě pálily klouby na pravé ruce, kterou nešlo neposílat do rytmu proti tomu sníženému stropu.

Foukal jsem si ji a díval se do diskokoule, zatímco sálem se rozjížděla koule zvuková a prasátka házel jen úsměv druhého bubeníka. Oproti zbytku kapely nedal za celý večer jediným gestem najevo, že by tu bylo něco v nepořádku (ale taky měl sluchátka). Když bylo po všem, kdy „vše“ je v tomhle případě termín ambivalentní, nevěřícně jsem oddechoval a opakoval si, jak skvělí Algiers jsou – i když zrovna v Lucerně si to člověk musel vydatně domýšlet.