Májové pohlazení severského bahna (Demonic Downtuning)

Neměli jsme plán A, a taky nic nezahřeje silněji než mletá káva z šálku Jasona Voorheese. Doma znamená beze sprchy a backstage, strop namísto podlahy a jednovečerní podnájemníci barevnější než plnovous skandinávského poutníka. Lákadlo bylo zajímavé: dvě finská stvoření na jednom pódiu. Evropské Dowtuning tour zavítalo do Ocelového srdce republiky, jasná volba, jak jinak. „Tak dnes se ukáže, kdo je z cukru“ sedlo jako kulich na plešinu, květnová sychravost proměněna z nevýhody v podkres té pravé atmosféry. Střela do branky bez kliček vs. sofistikovaný ledový balet. Stále 1:1?

Neviděl, neslyšel. Poprvé. Některé předkapely by měli zakázat. Před Plan B Hardcore Café stála jedna dodávka, prodávalo se jedno splitko, jeden plakát, jedna domovina. Skóre srovnáno (se zemí). Filozofií mampičismu dostal přímý zásah vizuál, stěny aparátů proklatě nízké, image pivních fotrů, moje první žánrové rande začalo skepticky. Hráblo se do strun a málem jsem otevíral východové dveře. Hutné, ale kurva hutné! Ukolébali na vlně klasického sludge/stoneru, skoro už spím a najednou hardcore facka z obou stran. I zlo vzývající repetici dokáže překvapit a neuhnout ani o jednu sněhovou vločku. Revoluce se nekoná, ale věřím jim to, žádná hra na Vikinga. Nicméně kdyby se do bicích mlátilo Thorovým kladivem, nepoznám rozdíl. Takovou sílu švihu paličkou neobuje jen tak někdo (bell, anglicky ZVON, nikoliv CINK!).

Demonic Death Judge nám ukázali, zač je toho sludge. Těším se, deska ohraná až na dřeň. Musím slyšet Skygods a moje černá duše bude spokojená, dávají hned jako druhou věc! Huba od ucha až k tomu druhému, ohlídnu se a na baru kvartet sklenic, všichni vepředu a páča vlajou hrději než trojbarevný praporek cestou na staďák. Nikdo se už nevrací na svoje vyhřáté místečko, kvalita stoupá, srdce buší, finský měsíc jde do Úplňku. Snaha zašpuntovat zítřejší bolehlav vydělí celkový dojem vzdáleností od pódia, matika je nekompromisní svině. Špinavou jehlou se dostanou pod kůži, žádné kecy, žádné půlmetrové děkovačky. „Good beer! Good weed!“ Brko koluje od zvukaře k bicím a zpátky do prvních řad, naproti tupému vykrádání z cizích „skříní“ vlastní odrůda, voní a škrábe v krku, chutná po psychedelii sedmdesátek. Ukvákané sólo zahraje i basák a klidně utáhne ten zablácený povoz jen na čtyřech lanech. Prstomrdi všech zemí, učte se! Jaakko to přenechá klukům, ztlumit a pak to tam naposledy narvat. Black Sabbath jak kunda. Bez přídavku, díky.

V ceně lístku bývá zahrnut doprovodný program v podobě módní přehlídky, onoho večera putoval každý nazelenalý Karel IV. rovnou do nádrže. Žádné uniformy, žádná věková omezení, šlo o hudbu, ne o pozlátka a sračky kolem. Jen ten potisk se bude ve skříni vyjímat. Fér. Návrat směr domovina, kde se hulí, jen aby se neřeklo, a z dýmu nevznikne jediný tón. Každá bajka má své ponaučení: knihovníci nedoporučují jen četbu. Kam na ty kapely Shusta chodí?