Mariza na průzkumu lidských emocí

Devatenáctý ročník festivalu (nejen) pro hudební fajnšmekry Struny podzimu zahájila letos majitelka jednoho z nejkrásnějších hlasů světa, Mariza. Jedenačtyřicetiletá Marisa dos Reis Nunes se naposledy objevila v Praze roku 2008, poprvé se však v České republice představila na festivalu Colours of Ostrava o tři roky dříve. Zpěvačka jejího formátu by Státní operu pravděpodobně hravě naplnila i bez předešlých vystoupení, vždyť doposud prodala přes milion alb, stala se královnou fada a dokonce jeho ambasadorkou pro UNESCO.

V žilách jí koluje krev afrických předků po matce a Portugalců po otci, směska dobře odrážející se i v její hudbě. Fado si přizpůsobila k obrazu svému, tu do něj přidává jazz či trochu popu, jindy africké rytmy, ale především neuvěřitelnou dávku emocí a citu. Fado vzniklo v 19. století v lisabonské čtvrti Mouraria, kde Mariza vyrůstala a od dětství zpívala. Jak sama na koncertu přiznala, začínala už v pěti letech. Fado se nedá studovat ve školách, jde o ústní tradici. „Víte, když se podíváte na samotné slovo fado, tak to vychází z latinského slova fatum, které znamená osud, úděl. A fado je hudba, která připomíná životní pocity. A zpěvák fada je zkoumá všechny. Může se zabývat smutkem, ale i radostí, žárlivostí, láskou, vášní nebo štěstím. Všechny jsou součástí fada,“ vysvětlila Mariza v rozhovoru pro deník Metro.

Krátkovlasá kráska vydala své poslední studiové album Fado Tradicional před čtyřmi lety, šestou studiovku slibuje na příští rok. Struny podzimu zahájila výběrem toho nejlepšího ze svého repertoáru, čímž navázala na desku Best of Mariza. Na operním pódiu ji doprovodili kytaristé José Manuel Neto (portugalská kytara), Pedro Jóia (kytara), Yami (basová kytara) a bubeník Vicky Marques. Začalo se písní Promete, Jura, slovo fado se opakovalo v kouscích Fado Vianinha, Meu Fado Meu nebo Fado da Primavera. S menším úšklebkem si člověk bezděky vybavil, jak na těch samých prknech trdlují samozvané královny tuzemského popu, přiznejme si, Mariza by hravě strčila do kapsy i celý operní ansámbl Státní. Podmanivá femme fatale se vzdálila jen na chvíli, kdy publikum nechala v rukách svých spoluhráčů při instrumentálce Guitarrada.

K návratu do minulosti patří vzpomínání a Mariza během koncertu komunikovala s mírně strnulým publikem na výbornou. Vzpomněla na výročí úmrtí známé portugalské zpěvačky fada Amalii Rodrigues, která by se právě v den Marizina pražského vystoupení dožila čtyřiadevadesáti let, na své rodiče, dětství a syna. Kromě toho neváhala sejít ze scény, osobně dohlédnout, zda všichni zpívají Rosa Branca tak, jak ona chce, a na závěr si s mnohými podat ruku.

Nečekaným přídavkem byla presleyovská Can't Help Falling in Love, další dvě písně už byly opět portugalské. Výborně pojatá práce se světly i krásný zvuk brilantní výkon podtrhly, přesto by bylo zajímavé vidět Marizu v prostředí jí vlastním – v mourarijské kavárně v Lisabonu... Událost sezóny nemohla mít lepší zahájení. Struny podzimu ale kromě Marizy chystají další hudební pralinky.