Mark Lanegan aneb hlas, co rozřízne trezor

Závist je jedním z nejdestruktivnějších a nejodsuzovanějších pocitů – a ano, i jedním z hlavních hříchů, kterými se po staletí oháněla katolická církev. To dokládá mnoho tragicky končících příběhů, z těch fiktivních třeba Fincherův snímek Sedm (spoiler alert!), v němž je na závisti vystavěna pointa celého spektáklu. Je to ale také pocit mnohem všednější, třeba když kamarádovi závidíme jeho krásné husté vlasy, zatímco my jsme odsouzeni prořídlou kštici maskovat kšiltovkou nebo vojenským sestřihem. Zásadní rozdíl mezi jedním a druhým druhem závisti je ten, jestli druhému jeho věc, úspěch, vzhled přejeme, nebo nepřejeme (anebo se ho o ně, nedej bože, snažíme připravit). Říkejme tomu přející a nepřející závist. Na té přející není nic špatného, každý ji zná, a může člověka dokonce motivovat k tomu, aby na sobě makal. Ta nepřející může být nebezpečná.

Je spousta muzikantů, ke kterým právě takovou přející závist pociťuju. Jestli ale někomu závidím hlas, je to Mark Lanegan. Hlas, který způsobí, že všechny chloupky na krku vstávají a v přehřáté Lucerně člověku běhá mráz po zádech, ale taky hlas, co rozřízne trezor. Už předem bylo jasné, že najít nějakou výtku na jeho vystoupení bude setsakra těžké. Snad jedině fakt, že toho Lanegan moc nenamluví a těch několik kroků, které za celý koncert udělal, když se šel napít z láhve položené vedle kopáku, by se stěží dalo nazvat pohybem. Jeho strnulost u stojanu mikrofonu však zároveň působila hypnoticky.

Písně z nového alba Gargoyle, mezi nimi temná, ale romanticky laděná Nocturne definovaná zastřenými kytarami a tepajícím industriálním beatem, okořenily starší repertoár, kterému vévodily hlavně ty nejpomalejší písně jako tradicionál Bleeding Muddy Water (i podle Laneganova řvavého nasazení vrchol koncertu) nebo One Hundred Days. Skvělým momentem byly první dvě písně přídavku One Way Street a Bombed, zazpívané pouze za doprovodu elektrické kytary. Bonbónkem na závěr pak byla cover verze rozjímavé, atmosférické Atmosphere od Joy Division.

Mark Lanegan není v Lucerna Music Baru žádným nováčkem, všechny jeho pražské koncerty za posledních pět let proběhly tady, jedinou výjimkou je vystoupení The Gutter Twins (společný projekt Lanegana a Grega Dulliho z The Afghan Whigs) v Paláci Akropolis. Ať příště vystoupí kdekoliv, bude tu i díky uhrančivému listopadovému výkonu srdečně vítán.