Mark Lanegan v údolí smrti

Ikonický Mark Lanegan zavítal do brněnského klubu Fléda, aby dal moravskému publiku okusit stále aktuální nahrávky Phantom Radio a předchozí desky Blues Funeral. Americký rockový hudebník, autor písní a zpěvák s nezaměnitelným barytonem (nezřídka přirovnávaný k Tomu Waitsovi). Chraplák hodný nachlazeného anděla. Anděla, který se v Brně pokusil povstat z popela. Marně.

Všudypřítomné vedro sálalo ze všech koutů klubu.

Pouštní psychedelie The Faye Dunaways s Dukem Garwoodem přihřívá už tak pekelně horký sál, repetitivnost jde ruku v ruce se zvlněným vzduchem. Chřestýší minimalismus. Zvukař nabízí plný a výborně vyladěný zvuk a The Faye Dunaways jsou mnohem lepší volba než ukňouraní Lyenn na jaře ve Vídni. Druhý support zajistil Duke Garwood sám. Sympaťák, o tom žádná, ale už podruhé nepřesvědčil, prve s bubeníkem, teď ani sólo. Je fakt, že bych určitě rád viděl naživo Black Pudding, ale takhle mi nemá co nabídnout.

Intimně nasvícené pódium - modrá a červená. Všechno žhne.

Mark Lanegan si nepotrpí na teatrálnost ani okázalá gesta, ale tři vrstvy oblečení jsou trochu přes čáru. Triko, košile a riflová džiska - přijela seattleská škola. Pomalu a decentně se plouží po pódiu ke stojanu s mikrofonem a toho se během písniček drží, dokud koncert neskončí. Lapání po dechu, kapesníček v klopě nestíhá. Vždy zadumaný Lanegan bojuje s horkem.

Dav rozpuštěný v jednolitou masu hmoty se dusí ve vlastní šťávě a jen občas někdo z publika reaguje rukama nad hlavou, horkovzdušná trouba má jméno Fléda. Letošní výhně jsou pekelné na festivalech, natož v klubu. Setlist je poskládaný převážně z poklidnějších písní, které se v tom horku skoro nedají fyzicky vydržet. Na řadu přichází hříšné myšlenky... Raději ať hrají rychle a celá tahle kapitola už je za náma.

Mark mohl na Flédě klidně přihodit alternativní a improvizovanou verzi Ode to Sad Disco s přesahem pro klub. Jak může v tak velkém podniku fungovat jen hlavní bar u vstupu? Nabízí se jediná rozumná odpověď - interpret si nepřál svítící bar na konci hlavního sálu. Fakta, nebo fikce? Výsledkem byla odstrašující fronta na pivo a nadstandardně velké množství návštěvníků, kteří raději zvolili cigaretku před klubem a plech z trafiky. Když došly vychlazené kusy, nikdo nepohrdl vyhřátým lahváčem bez fronty. Přespolní nebudou vzpomínat a domácí raději zapomenou.

Grunge. Moderní grunge blues. Na Methamphetamine Blues však nezbývají síly.

Pulsující song The Gravedigger's Song nemá v Brně takovou razanci, jak bývá zvykem, zvuk je vynikající, ale dochází energie. Pak na scénu nastupuje Duke Garwood a připojuje se k doprovodnému ansámblu. Lahodný cover Joy Division, po kterém následuje I Am the Wolf. Hymna poslední řadovky. Mark vlka nechává promlouvat naplno a není vidět, že by definitivně skomíral. Když se odebere z pódia a kytarista zahlásí autogramiádu u stánku s merchem, je jasno. Přídavek s Methamphetamine Blues nebude. Tenhle pes už dnes nezaštěká.

Rozhořčení návštěvníci koncertu dávali své nadšení z organizace občerstvení řádně najevo. Někteří šli ještě dál a na adresu Lanegana následně vzkazovali, že „přidat aspoň jeden song je vždy slušnost, ne-li povinnost“. Tahle představa je bohužel velmi rozšířeným bludem. Bič, který na sebe a kolegy upletli někteří hudebníci, když z přídavku za odměnu udělali nedílnou část koncertu. Fanoušek navyklý na tento model se pak někdy marně dovolává bonusového songu a cítí se podveden, pokud se muzikant nevrátí na stage. V případě Lanegana není co vyčítat, protože v rozhicovaném klubu šlo o zdraví (jeho i naše). Nasranost není na místě a Lanegan si zaslouží respekt i za zkrácený set.